Diamant samotného nebe

třicátá první kapitola

Marinette se mi každým dnem víc a víc vzdalovala. Totálně jsem to v té kuchyni posral a to se odrazilo na tom, že se mnou odmítala jet na statek za Tikki a Plagem. Přesto jsem dál pokračoval ve cvičení a všem ostatním. Už jsem nechtěl dokázat jen sobě, ale i jí, že na to mám. Sama řekla, že pro mě chce normální život a já ho dosáhnu, díky ní. Naše hovory se opět omezily jen  na nezbytně dlouhou dobu a veškerý čas byla na zahradě. Začínal podzim, listí se pomalu začínalo zbarvovat a teplé letní noci odcházely. Od doktorů jsem věděl, že progres už byl tak obrovský, že byla možná další, malá operace, která by mi pomohla. Podstoupil jsem jí i na protest Chloé. Týden v nemocnici a pár kilo dole, to byla jediná daň. Neměl jsem vůbec chuť cokoliv jíst a ani ve vile tomu nebylo jinak. 

"Přinesla jsem ti hovězí vývar." přišla do mého pokoje černovláska.
"Chci spát." převalil jsem se ve své posteli.
"Aspoň pár lžic a pak tě nechám." sedla si na postel a já otevřel oči.

Měla rozpuštěné vlasy a černé oblečení. V ruce držela misku s polívkou, která nádherně voněla. Mírně jsem se posadil, mezitím mi vyfoukala sousto a já na lžíci otevřel pusu. Byla výborná a bez větších obtíží jsem snědl skoro půlku misky. Ani nevěděla jak velký vliv na mojí stravu měla, kdyby mě takhle nekrmila, nic bych nesnědl.

"Je výborná." vydechl jsem a už sám jsem do sebe nasoukal zbytek.
"Jsem ráda, že si něco snědl." zvedla se a chtěla odejít, když jsem jí dal do ruky prázdnou misku.
"Chloé?"
"Není tady." pokrčila rameny.
"Zůstaň, dokud neusnu." chytil jsem jí za volnou ruku a přitáhl jí zpátky k posteli.
"Já nechci mluvit . . ." sklopila pohled.
"Nebudeme mluvit, jen tu nechci být sám." usmál jsem se a doufal, že 
"Adriene." vydechla a položila prázdnou misku na noční stolek.
"Prosím." usmál jsem se a nechal jí, aby si k posteli přitáhla sedací pytel.

Hojil jsem se rychle a za pár dní jsem se už sám dokázal z postele zvednout na vozík. Na oslavu tohohle zákroku přijel otec a pár mých kolegů z práce na večeři. Všichni se radovali jen Marinette byla divná. Jen co spatřila mého otce zmizela v kuchyni. Další co by se ho bála? Hloupost, zmlátila i Luku, jen Chloé poslouchala jak beránek, i když i to jen občas.

"Je to výborné." řekl otec a nechal si dolít víno.
"Máme výbornou kuchařku." usmál jsem se a dal si další sousto do úst.
"O tom nepochybuji, ať přijde." vyzval mě.
"Marinette?" zarazila se Chloé.
"Ano, je to snad problém?" podíval se na mě otec, jako bych byl snad proti.
"Ne." řekla po chvilce Chloé a zavolala jí sama.

Přišla do jídelny ve své pracovní uniformě, s vyčesaným drdolem. Lodičky klapaly o podlahu a na tácu nesla koláč s ostružinami, karamelem a limetkou. Jeho vůně zaplnila celou místnost. Byla nádherná. Kdy se mi změnil pohled na ní? 

"To je ta pekařka?" podíval se můj otec na starostu a Marinette se zkřivil úsměv.
"Ano."
"Tak nandavej." ušklíbl se otec.
"Pane." snažila se o sebevědomou chůzi, ale nevěřila si. 

Nevím proč, ale nemohl jsem z ní spustit oči. Očividně si toho otec všiml a moc se mu to nepozdávalo. To mělo za příčinu, že jí vyrazil tác z ruky, který za bouřivého randálů spadl i s jídlem na zem.

"Okamžitě to ukliď a zmiz." postavila se Chloé, až jí málem spadla židle.
"Ano." všechno posbírala a ostatní personál jí pomohl.
"Byla chyba jím sem pustit." řekl otec.
"Vyrazil si jí to." obořil jsem se na něho poprvé za celý svůj život.
"Co si to řekl?!" otočil se na mě.
"Pravdu." hodil jsem látkový ubrousek na stůl a odjel od stolu.
"Ještě jsme neskončili." ozvala se Chloé.
"Přešla mě chuť." odjel jsem z jídelny pryč do svého pokoje.

Dřív bych to neudělal, ale teď to bylo něco jiného. Jak jsem takhle mohl chovat k někomu. Hnusil jsem se sám sobě. Takhle jsem se už nikdy nechtěl chovat. Byl jsem v pokoji a doufal, že tahle večeře brzy skončí. Chloé mi během ní ještě přišla do pokoje vynadat co vyvádím. Pohádali jsem se a ani jeden se tomu nedivil. Poslal jsem jí do prdele, nic co jsem chtěl já se jí nelíbilo. Kdyby bylo na ní, byl bych pořád ten Adrien, který nechodí a je nasraný na celý svět. Na malou chvilku jsem usnul a myslel, že už všichni odjeli.  Proto jsem také opustil svůj pokoj a vyjel do kuchyně. Chtěl jsem vidět Marinette a hlavě se trochu najíst. 

"Co si s ním udělala!" uslyšel jsem z jídelny otce, až jsem zastavil.
"Nic." uslyšel jsem slabý hlásek Marinette.
"Lžeš." zařval a padla šílená rána.

Rychle jsem se rozjel a uviděl otce jak stojí nad ležící dívkou a vytahuje jí za vlasy na nohy. Než jsem se nadál dal jí pěstí a pustil opět na zem. Ztuhl jsem z šoku a přestal dýchat.

"Už si zapomněla, co ti můžu udělat. Je na čase ti to připomenout, Chloé je na tebe až moc měkká." opět jí zvedl, ale to už jsem byl v jídelně i já.
"Nejdřív z tebe, ale vymlátím kde je ten parchant Kim, kterému si pomohla utéct." dal jí další ránu do obličeje. 
"Okamžitě vypadni." řekl jsem, černovláska jen vyplivla krev na zem a otec si přestal rozepínat kalhoty.
"Adriene." zhrozil se.
"Vypadni." postavil jsem se z vozíku, ale stále se ho držel.
"Můžu si dělat co chci."
"To můžeš, ale ne v tomhle domě." zaprskal jsem a udělal nepatrný krok.
"Nevíš co je zač."
"Nevím a je mi to jedno, stačí mi, že jí znám poslední rok a teď odejdi." 

Na to už naštěstí nic neřekl a opustil dům. Měl jsem kliku, protože se mi podlomily nohy a já dopadl na zem kousek vedle Marinette.

"Adriene." okamžitě se ke mě přesunula a pomáhala mi zpět na vozík.
"Proč si mu kurva jednu nevrazila." lapal jsem po dechu.
"Cože?" posadila mě zpátky na vozík.
"Prát se umíš, tak proč si se nebránila." koukala na mě jako by nevěděla o čem mluvím.
"Neměl si do toho zasahovat." setřela si krev ze rtů.
"To jsem vás tu měl takhle nechat, vždyť si rozepínal kalhoty." v tu chvíli mi to všechno došlo a jí nejspíš taky.
"Nikam nejdeš." skočila po mně a zatarasila mi cestu.
"To prase tě málem znásilnilo." odhodil jsem jí ode dveří do obýváku.
"Adriene, je to tvůj otec." chytla mě za vozík a táhla zpět do jídelny.
"Tohle mu nedaruju." trhl jsem s vozíkem, až to neustála a spadla na zem.
"Nedělej to." znovu se zvedla a celého mě i s vozíkem otočila, až jsem jí přejel nohu.
"Jak to, že ví o Kimovi." podíval jsem se jí do očí, mlčela.
"Fajn, když nemluvíš ty, bude mluvit on." naštval jsem se, až mi z očí šly plameny.
"Prosím, jen to ne." spadla na kolena a já konečně zastavil.
"Tohle se nestalo poprvé, viď." zvedl jsem jí hlavu a ona kývla.  

Než mi vše řekla, musel jsem přísahat, že nic neudělám, jinak jí už nikdy neuvidím. Stejně jsem dost pochyboval o tom, že mi řekla úplně všechno, ale co už. Pocházela z obchodu s býlím masem. Její matka byla dřív pekařka, která se shodou okolností ocitla v Evropě, kde jí unesli coby pouhou turistku. Tam také poznala Thomase a otěhotněla, Marinette se pak už narodila v zajetí mafie, odkud neměla moc možností jak se dostat. Hodně se přesouvala, naučila se přežívat a hlavně prát. Poprvé pocítila svobodu, až když poznala Kima. Svým způsobem jí pomohl se dostat do vyšší vrstvy a na světlo denní.  Nejmenovala žádné jméno, ale bylo nad míru jasné, že sem se dostala díky starostovi. Všechno do sebe najednou začalo zapadat. Seděli jsme oba na zahradě, pod pergolou zabalení v dekách a pili alkohol z flašky.

"Já to pořád nechápu." řekl jsem a dal jí flašku.
"Je to jednoduchý jako facka." podívala se na mě, už měla dost upito.
"To je, ale co máš společného ty a můj otec?" podíval jsem se jí do očí.
"Mojí matku." vydechla po dlouhé chvilce.
"Tvoje matka pro něho pekla dorty?"
"Ne, moje matka s ním spala." svoje slova okamžitě spláchla pár doušky drahé skotské.
"A ty . . . ty v tom pokračuješ . . ."
"Nejsem jeho, patřím "Chloé", ale on to nemůže překousnout." položila si na moje rameno hlavu.
"Marinette, proč si prostě s Kimem neutekla?" 
"Jsou v tom obrovské peníze a nejen to, utíkej si, když nemáš identitu. Je sice super, že přežiju, ale v dnešní době není zrovna dvakrát jednoduché překročit hranice, navíc nikde nejsem v bezpečí." povzdechla si.
"Policie?"
"Blázníš? Koukni se na Kima . . . poslali ho do toho bordelu a teď se musí schovávat, protože ho zradili." 
"Musí být nějaké řešení." 
"I kdyby si dokázal, že takováhle síť existuje nemáš nejmenší tušení, kolik nás je. Pro media by to byla novinka tisíciletí a pro svět pohroma."
"Pohroma určitě ne."
"Pohroma ano, kdo si myslíš, že ti šije všechno oblečení. Nemáš ani ponětí na čem tvůj otec vybudoval firmu." jen co to řekla, zakryla si pusu a celá ztuhla. 

Krásné pondělí všem. 😘

Teprve teď jdu spát a v sedm už musím být na přednášce. Jak já zbožňuju pondělky. 👌 Dneska to bude chtít pevné nervy a litry kafe, držte mi palce. 😎