Diamant samotného nebe

dvacátá devátá kapitola

Její slova mě totálně zasáhla u srdce. Do odjezdu zbývalo ještě pár dní, jak to bez ní jen vydržím. Pořád dokola jsem si přehrával naše dva poslední rozhovory až jsem to všechno spojil dohromady. Kauza starosty, otce Chloé s obchodem tohoto druhu. Nikdo tehdy nenašel jediného svědka, který by proti němu svědčil a tak vše nakonec utichlo. Nejhorší na tom bylo, že vše do sebe perfektně zapadalo a já nevěděl co dělat. Normální člověk by se do toho vůbec nemíchal, starý Adrien, ale ano. Řekla mi to, protože jsem jí jako bezbranné kotě zahnal do rohu a neměla na výběr. Netušil jsem jak moc zničená musí být uvnitř a co všechno si musela se mnou vytrpět. Ta dívka měla opravdu koule. Nemohl jsem jen tak jít proti jejímu zákazu, ale něco jsem prostě udělat musel.

Po příletu domů v Paříži pršelo. Čekala na nás u limuzíny v dešti s deštníkem, pod který mě okamžitě schovala. Ani jedenkrát se mi nepodívala do očí a já nenaléhal. Před Chloé jsme stále hrál divadlo jak moc jí nenávidím. Doma byla připravená pro mě i Chloé teplá koupel a pak večeře. Výjimečně se k nám přidal i můj otec, který si šel před dezertem vyřídit pracovní hovor. Po návratu vypadal neobvykle uvolněně a dost jemně se usmíval. V hlavě mi znělo, že to určitě nebyl pracovní hovor, že by si konečně někoho našel nebo to dal dohromady s Nathalii. Nicméně jsem se tím dál netrápil, protože jako dezert byl výborný jablečný koláč od Marinette. Po otcově odchodu jsem čekal v pokoji, dokud celý dům nepůjde spát, abych se mohl vydat do kuchyně. Marinette myla nádobí a u toho ještě cosi zdobila na plechu. Nelíbilo se mi jak se chovala, nepřišla mi vůbec ve své kůži a to se mi skoro okamžitě i potvrdilo. Neměl jsem v plánu vytahovat to co jsem se v Miláně dozvěděl. Sice mi to na ní opět změnilo trochu pohled, ale pokud o tom nechce mluvit, nutit jí rozhodně nebudu. Možná časem, až zjistím, kolik potřebuje peněz na normální, slušný život bez porušování zákona. 

"Zítra budeme mít košíčky?" zeptal jsem se mlsně a ve snaze navázat nezávaznou konverzaci.
"Ano." řekla a ani se neotočila.
"Hodláš mě ignorovat?" přijel jsem blíž, nějak mi to nevycházelo a opět to na ní vybalil.
"Neignoruju tě." řekla zády a uklidila utřený hrneček do poličky.
"A co tedy teď děláš?" už od letiště měla skloněnou hlavu a u večeře nás neobsluhovala jako vždycky, něco bylo špatně.
"Utírám nádobí než mi ztuhne krém." nepatrně se jí začal třást hlas.  
"Můžeš mi to říct do očí?" přijel jsem těsně k ní.
"Prosím." rozklepala se a odmítla se otočit.
"O co prosíš?" jemně jsem se dotkl její ruky.
"Jdi spát." zhluboka se nadechla, ale hlas jí zradil.
"Marinette." vydechl jsem a stáhl si jí na sebe. 

Byla studená jak kostka ledu, musela ji být hrozná zima. Skoro okamžitě jsem na tričku ucítil její slzy. Rukou se snažila tlumit své vzlyky, ale marně. Ať se stalo cokoliv, muselo se jí to stát až tady v domě. Jen na mě seděla a já jí jednou rukou obejmul a druhou odendal vlasy z očí. Instinktivně si hned přikryla tvář, ale věděla, že je to marné. Měla rozhodně větší sílu než já, ale v tomhle stavu se nemohla bránila. U levého oka se jí začal dělat nepatrný monokl a měla roztržený ret. Tohle na letišti neměla. Celou jsem jí schoval do své náruče a nechal jí brečet. Musela to všechno dostat ze sebe ven. Měla pokoj v patře takže logicky jsem neměl jak jí tam dostat, navíc ještě když usnula. Odvezl jsem jí nakonec do obývacího pokoje, jemně položil na gauč a přikryl dekou. Skoro okamžitě se do ní zamotala a spala dál. Odmítala ze spaní pustil mojí ruku, tak jsem na gauči po chvíli skončil vedle ní. Natáhl jsem se na něm do tahového polosedu, pololehu a dívky hlavu si dal na stehno. Hrál jsem si s prameny jejích vlasů a přemýšlel kdy jí tohle stihla Chloé udělat. Už jednou na ní vztáhla ruku a pokud je z nelegálních obchodů pak je něco jako její otrok a nechá si všechno líbit. Ne takhle jsem přemýšlet nesměl. Viděl jsem jak se umí bránit, přece kdyby to byla pravda, dávno by od ní utekla. Usnul jsem až nad ránem se zakloněnou hlavou. 

"Adrienku?" uslyšel jsem písklavý hlas u mého ucha.
"Proč si nespal v posteli?" políbila mě blondýnka na krk.
"Chloé?" řekl jsem rozespale.
"Já se o tvojí erekci postarám." zašeptala a já si uvědomil, že mi sundává kalhoty.
"Přestaň." sundal jsem jí ze sebe a hledal vozík, marně.
"Neutečeš mi, pojistila jsem si tě." řekla a vrhla se po mně.

Po dost otřesném probuzení a doprošování se o vozík, jsem se od Chloé musel, alespoň nechat vykouřit. Ona to brala jako konečné odpuštění její aférky v domě a já mohl opustit gauč. Ani nevím kdy se mi tak znechutila. Rozjel jsem se na zahradu hledat dívku, vedle které jsem včera usnul. Takovýhle šok z Chloé už jsem nikdy nechtěl zažít, to si ho raději příště vyhoním sám. Potřeboval jsem po tomhle zážitku sprchu, ale víc jsem musel vědět, že je Marinette v pořádku. Seděla pod vysokým stromem ve stínu a koukala se kamsi do dáli. Přijel jsem až k ní a mlčky se díval tam co ona. Už  se jí to okolo oka pořádně vybarvilo a dokonce měla i modřiny na krku, jako kdyby jí někdo škrtil. Tohle nemohla být Chloé, takovou sílu nemá. 

"Kdy si odešla?" 
"S východem slunce." špitla.
"Je to kvůli Chloé?" zeptal jsem se opatrně.
"Ne." setřela si slzu a dál koukala před sebe.
"Nejsem blbej, i když se tak chovám. Je mi jasné, že ti tohle Chloé nemohla udělat sama. Nebudu do toho dál vrtat, jen od tebe chci slyšet, že jsi pro tuto chvíli v pořádku." podíval jsem se na ní. 
"V rámci možností ano." ušklíbla se a mě to stačilo.
"Něco jsem ti z Milána přivezl a nechci slyšet, že si to nemůžeš nechat." změnil jsem téma.  

Krásnou středu všem. 😘

Mám volno, jsem od 5 vzhůru a píšu, že už se mi pomalu začínají plést prsty, ale já to dám. 😎 Zbývá mi posledních cca 30stránek do mé závěrečné práce a asi 40 otázek na zpracování a naučení se. Takže pohodička. 😂👌

Včera jsem si jen tak přečetla Děkuju, že jsi a tak nějak jsem u toho ztvrdla celý den. Vůbec nechápu jak jsem mohla něco tak dlouhého napsat. 🙄 Ale napadl mě další příběh na tenhle ship, tak uvidíme. Po téhle knížce jsem vám slíbila Marichat a co bude dál je jen ve hvězdách. 👼