Srdce z perel ✔

Když slunce zhaslo

Nikdy jsem se necítila více naživu než ve chvíli, když slunce zhaslo. Má rodina se toho dne bála, ale já jej nervózně vyhlížela od chvíle, kdy jsem pochopila význam slov. Když jsem pochopila význam a naléhavý dějový spád nekonečné tmy. Věděla jsem, že teprve tehdy dokážu žít naplno. Jako malá jsem byla často nemocná – mé tělo sužovaly nevzhledné puchýřovité rudě zalité boláky, které se mi objevily kdykoliv, když se má kůže v nepřátelském objetí zachumlala do hřejivé náruče slunečního světla. Nevěděla jsem, co znamená slovo "diagnóza", ale pan doktor léčící speciální případy, jaký jsem byla i já, mi ve třech letech mého bolestivého života "diagnostikoval" alergii na sluneční svit. Neměla jsem ani ponětí, co je to ta "alergie" – věděla jsem jen, že díky ní nezapadám mezi ostatní děti. Že jsem kvůli ní odlišná; že jsem natolik divné dítě, kterému do vínku nebyla věnována žádná přátelství.

***

Na pobyt v sanatoriu jsem se pokaždé těšila. Ne proto, že jsem byla mezi svými – mezi dětmi, které mají různé prazvláštní alergie – ale proto, že jsem nebyla jiná a nikdo si na mě neukazoval. Nikdo se mě nesnažil nenápadně prohlížet, když si myslel, že se nedívám. A především ode mě nikdo nic neočekával. Nepozorovali mě, jako by čekali, kdy v mé kůži puchýře prasknout, jako by mě snad svým výbuchem měly krutě otrávit. Když jsem si uvědomila, že si mě zhnuseně prohlížejí kolemjdoucí lidi, nesnažila jsem se předstírat, že já sama neexistuju, jen proto, abych eliminovala své nijaké lidské bytí. Nesnažili se předstírat, že neexistuju při jakékoliv příležitosti, kdy hrozilo, že by se mnou mohli přijít do kontaktu; jako by se báli, že ode mne tu "nemoc" snad chytí a budou poseti šupinatými, do krve mokvajícími ranami po celém těle jako já. Ne, v sanatoriu se mě snažili udržet co nejdéle na živu, co to jen šlo. Tady, v betonovém podzemním bunkru, jsem byla chápána a ochraňována. Tady, kde jsem prvně cítila lásku k někomu jinému než ke svým rodičům, o mě pečovali a ochraňovali mě jako diamantový poklad. Diamant, který ale na slunku zářit nedokáže.

Milovala jsem večerní procházky, které byly v programech sanatoria na denním pořádku. Na večerním pořádku – nočním pořádku. Milovala jsem tu svobodu, se kterou jsem se mohla volně procházet na povrchu našeho bunkru, na kterém byla vypěstovaná střešní zahrada – byla plná krásně vonících květin, a já u většiny z nich ani nevěděla, jak jejich název správně přečíst. Zbožňovala jsem vánky čerstvého vzduchu, který mě a mé bolavé tělo, mysl, duši i srdce ozdravně ovíval a léčil. Ale ze všeho nejvíc jsem milovala noční oblohu; její zářící třpyt, který začínal všude a končil nikde. Hvězdné souhvězdí svítící tam daleko v dáli, tak daleko, tak v neznámu. Pokaždé jsem bádala nad tím, jestli je možné, aby ta tajemná souhvězdí mohla padnout dolů – zda hvězdný body tvořící souhvězdí mohou zemřít a spadnout. Kdykoliv jsem byla svědkem magického okamžiku padající hvězdy k zemi, lehce jsem přenesla váhu na špičky, překřížila ukazováček s prostředníčkem na obou rukách, vznesla je lehce k očím a za doprovodu mírně nakrčeného nosu a zavřených očí jsem si přála jedno přání stále dokola: Prosím, ať noc nikdy neskončí! Ať to slunce už nikdy nevyleze! Prosím...

***

„Mayo, víš moc dobře, že na tebe nemůžeme čekat věčně. Honem se oblékni, ať jsi hned připravená!" zahulákala na mě paní sestřička. Jindy bych se urazila, že na mě zvýšila hlas, ale dneska jsem za to byla ráda. Nerada bych přišla o představení, na které celý život čekám.

„Už letím!" vykřikla jsem, zatímco jsem si přes hlavu stahovala teplou mikinu. Rychle jsem se sklonila a zavázala si rozvázanou tkaničku a bez zpoždění následovala naši skupinku ven.

***

Byl večer a slunce – ano, vidím slunce – zapadalo. Snad už naposledy. Snad už nenávratně.

„Děti, jste připravené?! Jste připravené na nekončící zatmění slunce, které nás svým stínem zahltí po zbytek lidských životů?" Dav nervózně přikývl. Někteří z nich vidí slunce poprvé, prolítlo mi hlavou, ale společně ho vidíme naposledy, doufala jsem.

Poslední sluneční paprsky mě vpálily bolest do očí, až jsem instinktivně vztáhla ruku před oči. Jen zalez a nevracej se, chtělo se mi na něj křiknout. A pak už byla tma – pak si pamatuju jen krásu nekončících nocí, kdy mé tělo – kdy mé pravé já – bylo svobodné.

A kdo ví, když je možné zhasnout slunce, může být možné, aby k nám dolů na zem odevzdaně padla i hvězda některého ze souhvězdí.