Srdce z perel ✔

Vůně šeříku

Odjakživa jsem neměla ráda květnové období, a to i přesto, že desátého dne tohoto měsíce slavím své narozeniny. Ne, že by se mi nelíbilo májové počasí – vyhovuje mi, když není ani horko, ani zima, a to platí dvojnásobek v mých stařešinských letech. Neměla jsem ráda dobu, ve které jsem coby sotva desítiletá dívenka žila. A nesnášela jsem stát, ve kterým jsem musela přežívat. Žila jsem ve státě, který nám nepatřil a který nám pokaždé vzali, sotva, co nám jej na nepatrnou chviličku darovali zpět. A nenáviděla jsem lidi, kteří to dopustili – zbabělce sedící na Hradě v polstrovaných křeslech, kteří nás a naši zem prý v rámci "většího dobra" s úsměvem na rtech vyměnili z nacistických spárů za utlačování pod tíhou sovětů.

***

Den před mými narozeninami maminka napekla sváteční koláčky, aby se krásně odležely a na oslavu měly vynikající chuť, jakou dokáže vykouzlit jen má maminka. Celých šestaosmdesát let mého života jsem se mohla snažit upéct tak vynikající koláčky, které pekla ona, ale marně; k jejímu pekařskému umu mám daleko, i když jsem jako malá den co den stála v kuchyni po boku mé milované máti a nahlížela jí pod ruky, abych jedou – až budu velká – dokázala v kuchyni stejné divy jako ona.

Při dopadu posledních zrnek drobenky na jablkový koláč, se z okna mířícího na severní stranu ulice ozval povyk. Z rádia stojícího v obývací místnosti se ozval hlasatel se zprávou, která milionu lidem změnila život, převážně ale k horšímu – což nikoho v době brutality nacistických vojsk ani nenapadlo.

„Pražané svádí boj s německými vojsky o své vlastní město! Proslýchá se, že naší zemi přispěchaly na pomoc vojska Rudé armády a také američtí vojáci. Vskutku!" mužův hlas se odmlčel, zatím co četl z papíru nejnovější informace, „a máme tady nové zprávy – Rudá armáda osvobodila Prahu, osvobodila naši zemi! Unikli jsme ze spárů nacistického Německa!" Hlasatelův hlas se tyčil do výšky s každým dalším slovem – jeho hlas byl radostný; to proto, že neznal budoucnost. To proto, že nevěděl, že stateční Pražané, kteří vzali osud do vlastních rukou, si svoji svobodu vybojovali samostatně, bez pomoci jakékoliv armády, na úkor početných obětí. To proto, že nevěděl, že Rudá armáda je předzvěstí velice dlouhé, kruté a krvavé doby pod vládou komunistického Ruska. To proto, že neměl ponětí, že jsme v tu chvíli opět o svoji zem přišli – že jsme přišli o vlast, o tradice, o hodnoty a kulturu.

„Maminko, co se to tam venku děje?" Do dneška si pamatuji, jak jsem celá rozklepaná položila matce nespočet zmatených otázek.

„Nevím, Maruško, nevím..." místní rozhlas utnul maminky hlas a já začala plakat, až se mi slzy koulely po tváři jako nechtěné perly, které každou sekundou ztrácejí na hodnotě.

„... Rudá armáda osvobodila naši vlast," zněl vzduchem posmutnělý hlas hlasatelky z místního rozhlasu, rodačky z naší krásné vesnice, pojmenované po vůbec prvních založených vinicích Karlem IV. – Vinoři, „pojďme je na naše nádvoříčko společně přivítat, poděkovat a vzdát jim hold..." její hlas tuhnul ve hmotu připomínající tuhé těsto matčiných koláčků. To proto, že ona věděla. To proto, že věděla, že jsme právě přišli o vlast, o tradice, o hodnoty a kulturu. Že jsme přišli o vlastní zemi.

***

Přes zmatek a chaos v mé hlavě se vynořuje stále dokola jediná vzpomínka, se kterou jsem vešla do nového života, ve kterém jsou přetvářky, podvody a lhaní prioritním předpokladem k úspěchu. Ačkoliv jsem tyto vlastnosti nikdy nevyužila, natož abych je využila ve svůj vlastní prospěch, nikdy jsem s režimem neměla větší problém. Na rozdíl od mé maminky, která byla jako "co na srdci, to na jazyku" a která mě varovala před mými vlastními názory proměněnými ve slova. Nikdy jsem nezaznamenala větší přestupky, které bych měla zapsané u soudruhů po zbytek života. To proto, že jsem uměla hrát – dokázala jsem zahrát jakoukoliv roli; včetně ženy věrně oddané komunistickému režimu, který zde nastolila Rudá armáda.

***

Má poslední šťastná vzpomínka před okamžikem, kdy jsem pochopila, k čemu jsme odsouzeni, patřila mé matce, která ve své náruči svírá malý keříček fialových šeříků.

„Ničeho se nemusíš bát," pravila maminka, „jsem tu přeci s tebou," posmutněle se na mě usmála, jako by věděla, že tu už dlouho nebude, a darovala mi jednu větvičku krásně rozkvetlého šeříku, „musíme je něčím přivítat, ne?" pronesla a volnou rukou mě objala kolem drobných dětských ramen. Vyrazily jsme s šeříkovým doprovodem vstříc náměstí, po kterém hrdě pochodovali sovětští vojáci s přehlídkou svých mohutných tanků.

***

V jejich tmavých uniformách se leskl přízrak sobeckého vítězství, díky kterému se na úkor ztráty našeho vlastenectví rozšíří jejich zem – jejich vlast, tradice, jejich hodnoty a kultura. Pevně jsem se přitiskla k matčině sukni, protože jsem věděla, že touto chvílí ztrácím domov takový, jaký jsem ho doposud znala.

Pod sladce chlácholivým nánosem vůně šeříku, který nás s matkou konejšivě objímal, jsem cítila kysele zvrácený dopad sovětské uniformy na naši matku zemi.