Srdce z perel ✔

Podivná krabička

Ve vzduchu se k mému citlivému čumáčku line vůně sušeného chleba, semínek a zrníček, sýra a dobrot, které mám nejraději. Ta podivná krabička mě přilákala svým specifickým pižmem, které se v ní ukrývalo. Byla celá z třpytivých nitek, které mezi sebou tančily a splývaly tak v jakousi krásnou, ale podivnou krabičku, připomínající křišťálový šperk ukrytý v záhadné kleci. Upoutala moji pozornost, až jsem k ní přicupitala do velice intimní blízkosti. Vyzvala jsem své tělo, aby vylezlo po té krabičce vzhůru a slezlo do nitra útrob tajemství, která v sobě skrývala. Ocitla jsem se v chutné pokladnici těch nejrozmanitějších pochutin, které zde byly nachystaný pouze a jenom pro mé chuťově buňky. Až jsem skončila s ochutnání všechno, co jsem ochutnat chtěla, rozhodla jsem se jít opět o dům dál. Ale nešlo to. Trychtýřovitý otvor v té podivné krabičce, kterým jsem sem sklouzla, byl moc zkosený a kluzký, že po něm mé maličkaté myší nožičky neodvratně klouzaly dolů.

***

Obklopila mě tma, když mě něčí ruka vyzdvihla a vytáhla mě tím kluzkým otvorem opět ven. Kratičkou chvíli jsem letěla. Pak jsem se ocitla v místnosti pokryté stromovou kůrou, kterou dokola obklopovaly kamenité hory, kusy obrovských travnatých stromů a gigantických kamenitých zrnek písku. Kolem dokola místnost tvořily skleněné průhledné stěny, které začínaly těsně u kůrové podestýlky a končily kdesi v temných korunách travnatých stromů, kam jsem ani nedohlédla. Rozhodla jsem se místnost prozkoumat a najít cestu ven. Cítila jsem se jako myš v teráriu. Myš, která hledá cestu ven z labyrintu. Z labyrintu chodeb, tajných cestiček – kde není cesty úniku.

***

„Sssss, pojď ke mně." Zasyčel hlas znějící ze skalního úkrytu. Jeho hlas byl těžký, tuhý a předpovídal smrt všeho živého. Utíkala jsem na opačnou stranu, než mi nohy stačily. Hadí hlas se nesl za mým zátylkem a smrtelně se ho držel zuby na mém těle. Hrůza mnou cloumala sem a tam. Hruď se mi pod náporem hlubokých a zběsilých nádechů zvedala nahoru a dolů.

„Jen pojď blíž, neboj se," zasyčel, „budeš mi chutnat. Tvé sladce prokrvené tělíčko! Ohhh, jak to bude křupat v mých ústech." Strach mě celičkou zahltil, mé maličké nožičky se zpomalily hrůzou a zmrazila jsem se na místě jako solný sloup. „Myslíš si, myško, že tě z té podivné krabičky zachránili jen tak? Ne! Zachránili tě, aby tě darovali mě – hadímu králi, kterému vzdávají hold. Obětují tě ve jménu vyššího dobra. Ve jménu pochoutky, která mě zasytí, ssss." Pohled mi padl na hada, který se nade mnou tyčil jako sopka.

Věděla jsem, že je se mnou amen. Slast z podivné krabičky se během pár minut proměnila v hrozivý boj o život, který nemohl skončit výhrou pro mojí malou, nijakou myší dušičku.