Srdce z perel ✔

Albatros

V mohutných, ledem zchlazených vlnách, jež narážely do boku lodi v harmonické melodii, se jako tančící víly ladně pohybovali delfíni. S pískáním hravě vyskakovali nad bílé pěnové pokličky vln, a pak je rázem opět dočasně skryly před mým zvídavým pohledem. Šedivě lesklé vodní bytosti jako by tu byli, a pak z ničeho nic zanikli. Už jako malou mě fascinovala svoboda, kterou představují. To, jak mohou plavat kamkoliv se jim zachce a objevovat dosud lidmi neobjevené krásy podmořského světa. Zároveň mě jejich existence děsila a rozesmutňovala – vždyť plavou napříč oceánským světem, bez možnosti vrátit se domů! Asi jsem se v těch záhadných krásných bytostech sama vzhlédla; stejně jako oni, ani já už nikdy nespatřím krásy svého domova. Též budu napořád bloudit v cizích, neznámých březích s někým, koho neznám a kdo nezná mě.

Naklonila jsem se více nad příď lodi, abych ještě při paprscích zapadajícího slunce spatřila hrající se delfíny. Můj zrak však uchvátil zlatavý nápis pokrývající téměř celý trub malé lodi, na které jsem se plavila, a která mě měla dovést na místo mého nového začátku. V zářivých odlescích posledního slunečního světla se lesklo jméno naší lodi: ALBATROS. Zabolelo mě u srdce při představě, že toto je poslední připomínka tvora, kterého již nikdy nespatřím. V betonovém městě zvaném New York žijí leda tak holubi.

Spolu s odchodem slunce, které nedokázalo zahřát mou promrzlou kůži až na kost a se smutkem, který svíral mé srdce, jsem se uložila ke spánku.

* * *

Z poklidného podřimování mě vytrhl vzdálený křik a zoufalé volání o pomoc, ne jednoho, ale hned několik; možná až tisíců lidí. Hbitě jsem si nasadila kožešinový župan a vyběhla za své kajuty na palubu.

„Topí se!" zaplakal ženský hlas. Žal v jejím hlasu představoval truchlení všech topících se životů, které nenávratně mizely v hloubi Atlantiku pod ledovou tříští.

„TY lidi se topí," čísi ruka vyletěla přesně na úroveň mých očí a prstem naznačovala, kam mám svůj zrak upínat, „na támhleté ohromné lodi," dodal. Brada mi poklesla údivem nad gigantičnosti té lodi. Ihned jsem ji ale zaklapla, protože jsem si uvědomila, že ten bolestný křik v dáli patří umírajícím lidem, anebo lidem, kteří nechtěj zemřít, anebo těm, kteří svoji smrti jen oddalují.

„Já vím, co je to za loď! To je ten zaoceánský parník, který má být největší na celém světě!" zahřměl napůl nadšeně, napůl provinile muž stojící vedle mě, „však víte, ten, co má za cíl doplout a zakotvit v New Yorku; ohromná sláva to byla," dodal poněkud tlumeným hlasem, jistý si svým nevhodným chováním.

„Titanic," vyšlo z mých úst dříve, než jsem si stačila uvědomit, že je otevírám.

* * *

Do vzduchu se vznesly jiskry symbolizující žádost o pomoct z potápějící se lodi, které na chvíli ozářily horizont a členům naší posádky se na nepatrnou chvíli zjevil pohled, který nás bude strašit až do konce našich životů. Napůl potopený Titanik nehezky zdobily malé postavy oděné v záchranných vestách – byly na přídi, na stožáru, ve zmrzlé vodě, někteří v záchranných lodích, drželi se zuby nehty kovových tyčí, které je dělili od života a smrti. Byla jsem vděčná, že těm lidem nevidím do vyděšených tváří. A polil mě chlad studu při uvědomění si, že ty lidi nás mohou vidět a mohou doufat, že je zachráníme. Scénu opět zahalila temnota.

Třeba je ještě nějaká naděje na záchranu. ALBATROS se nakláněl ze strany na stranu, ovšem již ne v tak poklidném pohupování. Na palubu dopadlo několik ledových vln, které po svém útoku zanechaly na podlaze kusy ker. Zima mnou otřásla, když jsem pocítila, jak se mi studená voda začala vsakovat do přezůvek jako tisíce bodavých jehel. Ty lidi přímo ve vodě nemají šanci, umrznou.

„Pane! Žádají nás o pomoc!" hlas kormidelníka se třásl pod skutečností, že svému kapitánovi uděluje rozkaz. Kapitán sevřel obočí, když zvažoval svoji odpověď, než vyslovil konečný verdikt.

„Je to příliš nebezpečné. Nemůžeme ohrozit naši posádku. Ty lidi na té lodi, i ve vodě, jsou už stejně mrtví!" Kapitánova odpověď se nesla jako hustý mrtvolný zápach.

„Ale p-pane..."

„Je to rozkaz! Otočit loď!" Avšak nikdo se ani nepohnul. „Slyšíte?! Otočte tu proklatou loď!" Kapitál lodi ALBATROS odstrčil od kormidla muže v uniformě a sám převzal odpovědnost nad svým krutým rozhodnutím.

* * *

Ačkoliv jsme urazily již stovky mil od místa, kde jsme nechali zemřít tisíce nevinných lidí, jejich prosící křik v mé hlavě stále nepolevoval. Strašil mě nepřerušovaně dál jako zaseknuté rádio. A já, s rukami na uších v naději, že hlasy někdy odejdou, mohla doufat jen v jedno.

Doufat v to, že jedním z utopených či umrznutých lidí bude i sir Thomas Taylor, se kterým jsem v cizím betonovým městě New Yorku měla sdílet manželské lože.