Srdce z perel ✔

Odpočet

Sedíme doma obklopeni pouze ozvěnou vybuchlých granátů, bomb a všelijakých zbraní, které jsou připraveny zabít každého, kdo se jim mihne do cesty. Připraveny vymazat z povrchu zemského každého, kdo se jim nehodí – ať už by mohl představovat nebezpečí pro onen islámský stát, či jen nezastává stejné názory, hodnotu a kulturu jako radikální nábožensko-politické hnutí Talibán. Padla na nás temnota a celý nás zahalila pod rouškou šedých dní; zahalila naši mysl, duši i srdce. Cítili jsme, že jsme v nebezpečí. Věděli jsme, že musíme prchnout ze země pryč do bezpečí. Pod smrtelnou střelbou se tiše nesly naše hlasy. Jako bychom mohli zabránit neodvratnému, pomyslela jsem si, když jsme se tiše skrývali v domě, o kterém všichni věděli, že v něm bydlí rodina zrádců – afghánská rodina, která dobrovolně pomáhala s překladatelskou činností pro státy EU. A nyní se z té rodiny stali psanci. Psanci nebezpeční pro stát, který hodlá vytvořit "lepší život". A proto ta rodina – proto jsme my – byli odsouzeni ke strašnému osudu povstalců. Byla nám předurčena smrt.

„Myslím, že by měl prchnout můj muž Hamid," ozvala jsem se a byla jsem první osobou, která vyřkla myšlenku, která nám všem visela v mysli, „musíme vzít v potaz, že má největší předpoklady, aby to dokázal a přežil," dodala jsem, když se na mě pohledy všech krutě stočily. Věděla jsem, že jsme se této chvíle báli a oddalovali ji, co to jen šlo. Oddalovali jsme naši osobní Sophiinu volbu; kdo má žít a koho odsoudíme do věčné temnoty. Ale teď, když se výbuchy a střelba ozývala nebezpečně blízko našemu domovu, nebyl čas ztrácet čas. Ten nehrál v náš prospěch a věděli jsme, že ačkoliv stojíme před otřesným rozhodnutím, nějak se rozhodnout musíme. V srdcích jsme cítili, že žádné rozhodnutí není správné ani špatné. Jen jsme hledali jakékoliv řešení, které bude nejmenším zlem.

„Souhlasím, měl by jít Hamid. Přece jen má v zemích pár vysoko postavených lidí a třeba," odkašlala si, „třeba by nám, až bude v bezpečí, mohl nějak pomoct se odsud taky dostat." Pravila Celina a já byla hrdá na to, že dokázala vznést svůj názor. Ačkoliv se její hlas třásl, protože věděla, že dala další hlas k záchraně jednoho člověka, dokázala ho pronést s vážností a s podloženými důvody, proč si k záchraně vybrala zrovna svého syna.

„No počkat," vyzval nás Hamid, „to, že jsem se naučil pár cizích slovíček neznamená, že mám větší nárok odtud odjet!" Bouřlivě vstal, až jsem ho rychle stáhla zpátky k zemi, aby ho někdo z ulice nezahlédl. „Podle mě," dodal a objal mě kolem ramen, „by měla jet Fatima." Ale já nechtěla jet; nechtěla jsem jet bez něj a bez naší dcerky Zohry.

„Rozhodně ne! Buď pojedeš ty nebo nikdo!" Založila jsem své ruce na prsou, abych dodala svým slovům potřebnou váhu.

„Jedno je jisté," vkradla se do rozhovoru Celina, „já zůstávám tady. Nemá cenu plýtvat místo na tak starou ženu." Nebylo příjemné to slyšet napřímo z úst ženy, která se sama pohřbila. Přitom mi ale ze srdce spadl obrovský žulový kámen, když jsem věděla, že se naše volba zúžila. Vřele jsem její semknuté ruce přiložila k ústům a políbila je. Byla jsem jí vděčná. Ještě předtím, než se situace v Afghánistánu vymkla z rukou, nám s Hamidem slíbila, že se o naši dcerku postará, co to jen půjde, pakliže by se s námi něco stalo.

„Jedeš ty," zvedl se Hamid a do nedaleko opřeného batohu naskládal pár mých čistých hidžábů, „konec debaty. U Alláha, už o tom nebudeme debatovat!" vydechl zcela zlomeně, „prostě jedeš." A rozhodně zapnul zip na batohu.

***

Vítr z motoru letadla si hrál s našimi vlasy. Jindy bych za takový den dala cokoliv, ale dnes ne. Chtělo se mi plakat, řvát, kopat kolem sebe a zároveň mé nejbližší objímat, líbat je, milovat se s nimi. Protože jsem věděla, že je vidím naposled a že už nic nebude takové jako dřív. Že vše, co jsme dřív dělávali, jsme společně dělali naposledy.

„Jsi připravená?" S uslzenými oči se mě zeptal můj manžel. Tiskla jsem dcerku k hrudi a políbila ho na tak dřív statečné rty, které se nyní třásly zármutkem. Přes to všechno jsem kývla na znamení souhlasu. Věděla jsem, že mě bude nenávidět za to, co hodlám udělat. Věděla jsem to, přesto jsem to udělat musela.

***

Zbývalo pár sekund do odletu letadla, když jsem stála na prvním schodu a váhala, zda své tělo donutit ke kroku vpřed. Myšlenky mi kroužily v hlavě jako nenažraní supi. Nezasloužíš si to, pravil cizí hlásek v mé hlavě, ty si nezasloužíš žít. Těsně předtím, než se dveře kokpitu definitivně zavřely, malý nevinný a neposkvrněný uzlíček štěstí ve svém náručí jsem podala do náručí cizí zahalené ženě a vyskočila z letadla. Snad se ta neznámá žena o naši Zohru postará.

Odpočet mého zničeného života odezněl ve chvíli, kdy se letadlo vzneslo k nebesům...