Srdce z perel ✔

Bez dechu

Schoulená do klubíčka jsem se ukrývala před někým, o kom jsem si byla jistá, že je tu se mnou v baráku a že mě tu urputně hledá. Uchýlená v poloze plodu jsem tiskla svá kolena co nejblíž k tělu. Snažila jsem se nedýchat – snažila jsem své plíce proměnit v prostor bez dechu, jen proto, aby mě nebylo slyšet. Jen proto, aby nešlo slyšet, jak šíleně moc jsem vyděšená; jak moc zhluboka dýchám a dodávám tak čerstvou krev mému strachy skákajícímu srdci, který se ve mně rozbušuje jako kostelní zvony. Věděla jsem, že i kdybych byla malinkatá jako hlavička od špendlíku, můj dech by mě prozradil. Prozradil by mě tomu někomu, kdo se mě úpěnlivě snaží najít.

Prostor, ve kterém jsem se choulila, byl příliš malinký a já doufala, že by ho ani nenapadlo mě tu hledat. Pravděpodobnost, že by se podíval zrovna sem, byla popravně mizivá. Ale i tak se v návaznosti na moji bujnou fantazii rozproudily dosti ohavné myšlenky. Co po mě vůbec ten někdo může chtít? A co se mnou udělá, když mě najde? Pokud mě najde... Nesmí mě najít!

Místností se nesly kroky – těžké, klidné a pomalé. Vstoupily do obývacího pokoje a pod koženou podrážkou bot líně zapraskaly dřevěné parkety. Kdybych tím hledačem byla já, pomyslela jsem si, tomuhle místu bych se vyhnula – věděla jsem totiž, jak zrádný kus dřevěné podlahy může prozradit něčí příchod. Pak náhle kroky utichly a já věděla, že se ten někdo rozhlíží po místnosti, aby mě našel. Pevně jsem věřila, že mé tělo je celé schované a že mě neprozradí třeba vyčuhující boty za gaučem.

***

V mé fantastické mysli se udával strašný dějový spád – myšlenky v kolotoči nápadů vířily a kroužily kolem, skoro nebylo možné se jediné chytnout. Viděla jsem, jak ta osoba přistupuje k mé tajné skrýši, cítila jsem jeho pohled na mém těle a věděla jsem, že nastal konec, když jsem viděla jeho hrůzostrašně vyhlížející vítězoslavní pošklebek stočený do úsměvu.

***

„Slyším tě, protože dýcháš jako slon!" zachichotal se hlas, „musíš být potichu jako myška, bez dechu, jinak to všechno pokazíš, Rachel!" Tentokrát se jeho smích nesl vzduchem až k mému úkrytu.

„Nojo, nojoo pořád! Tak si mě našel a co má být? Kdybychom se hledali navzájem, dávno bych tě poznala, když jsi šlápl na tu parketu, co pod tebou tak hlučně zapraskala! Byli bychom vyhráli oba." Stála jsem si za svým, protože jsem nechtěla ustoupit a zavdat za vítězství svému otravnému bratranci.

„Tak já ti dám ještě šanci," pravil Thomas, „pokud mě teď najdeš, bude to remíza," vyzval mě ke kompromisu.

„Platí. Ale je to poslední kolo," vydechla jsem skoro poraženecky, „tak pikám do dvaceti!" křikla jsem na kroky, které se ode mne vzdalovaly dál a dál ve snaze najít to nejvhodnější místo na schovávanou.

Věděla jsem, že Thomas nemá šanci. Tenhle dům jsem znala jako své boty, odjakživa. Takže, když jsem se pořádně zaposlouchala – slyšela jsem, jak pod jeho vahou těla zapraskal schod uprostřed schodiště. Slyšela jsem, jak mírně skřípají dveře mého pokoje. Když jsem dopočítala do dvaceti, věděla jsem, že se můj bratranec ukrývá v mém pokoji pod postelí, protože jsem slyšela, jak jeho kalhoty šustí po mém koberci.

„Už jdu!" vykřikla jsem a s vítězným výrazem ve tváři jsem přeskočila prostřední skřípějící schod a vydala se do svého pokoje pro výhru.