Srdce z perel ✔

Noční jízda metrem

Noční stíny mě obklopovaly jako hustý dým, ve kterém se stěží dalo dýchat. Jejich slídivé ruce kolem mě stále pevněji a pevněji utahovaly ostnatý drát, který mi znemožňoval sebemenší pohyb. Ne, že by na tom záleželo, stejně jsem se nemohla pohnout. Paralyzovaná nočními děsy, jsem nehnutě, skoro až bez dechu ležela ve své posteli. To, že se nacházím stále ve své posteli, kde jsem usínala, jsem cítila jen díky saténově jemnému povlečení, které mě nepatrně studilo na odhalených ramenou. Samotnou postel jsem ale neviděla. Mé oči zůstaly nedobrovolně otevřené a ztuhlé na jediném místě. Vím, že na protější stěně, ve směru, kam cítím, že bych se měla dívat, měl viset obraz. Zlatavá napodobenina obrazu od Gustava Klimta s názvem Polibek tam ale nebyla. Vzpomínám si, že hned vedle vášnivě se objímajících milenců měla být bíle natřená dřevěná polička, mírně prohnutá pod tíhou květináče s ozdobným bonsajem.

Snažila jsem se své oči rozmrkat a vidět pokoj takový, jaký má být – čistý, uklizený, vkusný a se spoustou denního světla dopadajícího na plovoucí podlahu za dne, ale nešlo to. Mé oční víčka se ani nepohnuly. To, co jsem ale spatřila, naprosto přesně odpovídalo mým představám o spánkové paralýze. Polovičatě spící, napůl vzhůru jsem se vynořila ve světě nočních děsů a hrůz, které zachvátili můj život.

Pokoj se jako lusknutím prstů proměnil v tunelovitě vyhlížející tvar vedoucí kamsi daleko, kam jsem ani nedohlédla. Kolem mě zlověstně hučel vítr. Hluk, do kterého byla místnost ponořena, připomínal metro, které dosáhlo své nejvyšší možné rychlosti. Avšak, má noční jízda metrem nezpomalovala. Nebyla naděje na předčasné vystoupení z jedoucí kabiny. Tuto cestu jsem musela absolvovat až do jejího konce. Šedivě zbarvené šmouhy kroužily kolem mé hlavy a přiváděly mému nehybnému tělu zvláštní stav. Strach, který mi stlačoval plíce, mi téměř nedovolil nádech. Tělo mi začaly opouštět buňky přednášecí okysličenou krev do mého mozku, který mi náhle přišel až moc těžký, až moc velký na to, aby se mohl vejít do lepky. Celá jsem hořela – strachem, bolestí, nejistotou. Toužila jsem udělat cokoliv, jen proto, aby ten pocit a tlak v mém těle navždy zmizel. Chtěla jsem se pohnout, převalit na bok a spát dál poklidným klimbáním. Ale ať jsem se snažila sebevíc, napínala jsem veškeré potřebné svaly, nepodařilo se mi to. Stále jsem jen otupená hleděla na bod přede mnou, kde jsem si představovala jemné nazlátlé pohyby štětce splývající v můj záchytný bod, o němž jsem doufala, že mě přivede zpátky do skutečného světa. Do světa živých.

Do mého úhlu pohledu vstoupila postava. Žena oděna v bílých šatech, jemných jako pavučinová síť. Vlídně se na mě usmála a souprava metra mírně zpomalila. Mým tělem projela příjemně hřejivá energie. Blond vlasy jí poletovaly ve vánku kolem hlavy a tančily kolem ní jako listí ve větru.

„Dítě," pronesla a nabídla mi svoji dlaň, „tvůj čas ještě nepřišel." Prosila jsem své tělo, aby se dokázalo pohnout a vložit dlaň do dlani té ženy. Věřila jsem, že by mě dokázala vysvobodit z mého utrpení. Po chvíli, která se pro mě zdála být doslova nekonečná, jsem nepatrně pohnula ukazováčkem pravé ruky. Žena ten pohyb zaznamenala a ihned k němu stočila oči.

„Pojď se mnou." Pravila a plula vzduchem přímo ke mně, rty stočené do sladkého úsměvu. Těsně přede mnou se zastavila a pohledem se vpila do mých unavených očí. Podařilo se mi opětovně nepatrně pohnout prstem a žena se začala nade mnou sklánět. Ať už to skončí, prosím, pomyslela jsem si. Ať už mě vezme pryč z téhle tmavé kopky.

***

Ženin obličej se téměř dotýkal mého obličeje, když se jí na rtech sladký úsměv proměnil v ohavný zlomyslný úšklebek. Vlající světlé vlasy ji nevkusně splihly v mastný kus dredu. Oči plné útěchy se zúžily jako oči zmije čekající na svoji oběť. Namísto lehkých pavučinkových šatů ženu oděl roztrhaný černý hábit.

„Půjdeš se mnou," pronesla přiškrceným hlasem a slila naše těla v jedno. Ucítila jsem úlevu – opět mým tělem projela vlna pohybu a života. Opět jsem se mohla nadechnout, znovu jsem dokázala hýbat rukama a... Ne, nemohla jsem se pohybovat, já dokázala LÉTAT. Letěla jsem napříč šedivým tunelem dál, konečně volná, konečně osvobozená...

A kdo ví, na konci mojí noční jízdy v podivně vyhlížejícím metru, mě možná čeká světlo na konci tunelu.