Srdce z perel ✔

Zpěv vln

Tichý šum vln hravě narážel do pobřežních skal ozářených chladivým měsíčním světlem. Mořské pěnovité kloboučky vln se vpíjely do skrytých skalních jeskyněk ukrývajících svá vodní tajemství. Mořští živočichové se skryly v temných hlubinách moře a vyčkávali opět na první náznaky východu slunce. Jemné pohupování vln do skalisek přilákalo mnoho živých dušiček, které toužily slyšet onen známý zpěv vln. Krásné ženské postavy vyčnívaly nad mořskou vodou jako posvátné chrámy starověkých civilizací. Sváděly svými těly, svým zjevem, svým hlasem. Jejich vodní vlasy kolem nich kroužily jako mořské ďasy, které splývaly s rozevlátými vodními látkami volných šatů. Nebesky krásné tváře žen upínaly svůj zrak kamsi v dáli. Vyhlížely. Vyhlížely statečné muže s nebojácným já, jimž v srdci scházela láska.

Vzduchem proletěl jiskrný blesk prolínající temnou nebeskou oblohu. Jeho svit na kratičkou chvíli ozářil skaliska omývající vodní vlnobití. Žena, zdánlivě mnohem vyšší než ostatní, vyšla ze středu skalního království. Oděna v šat z pravých perel obepínající její vnadnou postavu, představovala nejvyšší postavení mořského lidu. V rukou držíc řasami posetý trojzubec a s korunou obrostlou mušlemi, vyplula vstříc potemnělé noci. V dáli se vynořil černý koráb, jenž na své palubě hostil desítku udatných námořníků. Jeho černé plachty se míhaly vzduchem jako křídla mladého albatrosa. Bílé zkřížené hnáty pod bělostnou lebkou na stožáru lodi znamenaly loď plnou hrdých, krvežíznivých pirátů toužících po bohatství, po slávě, alkoholu a žen.

„Všechny na svá místa!" zavelela světlovlasá žena s mušlově perleťovou korunou na hlavě. Všechny ženy bezodkladně zaujaly svá stanoviště. Čekaly. Čekaly, až koráb vjede do vodního víru, který je přivolá ke skalám žen vodního lidstva. * Dřevěný, mohutný koráb s černými plachtami otočil příď pod tíhou náporu větru čelem ke skalám. Prorážel si cestu skrze vlny tvořící pěnovitou vodní přikrývku. „Zpěv vln!" Královna přiložila svá ústa na lasturu a ženy pochopily, že čas nadešel. Napůl ponořeny ve třpytivé vodě odrážející hvězdnou oblohu, napůl vynořeny uprostřed skalnatých hor, započaly své sladké svádění mužů na palubě pirátského korábu. Vzduchem se prohnal nebesky nevinný zpěv. Symfonicky ladil k šumění vln, skoro v něj až zanikal. Jemným hlasem mořské ženy vábily muže do svého náručí. Oni, očekávající snad lásku proměněnou v ženskou něhu, důvěrně připluli až na hranici vodního království.

„Pojď se mnou," vyzval je hlas sirén. Muži neodkázali odolat – leč věděli, že se k těm bytostem nemohou přiblížit, jejich chtíč byl příliš silný. Vzájemně se omotávali lany, ve snaze udržet svoji posádku na palubě lodi. Uši si vycpávali smotanými obvazy. Nechtěli slyšet, nechtěli vidět. Toužili jen vztáhnout ruku a dotknout se bezchybných, panensky nevinných tváří žen. Kapitán přešel k na pravobok lodi a naklonil se nad mořské vlny. Jeho posádka, které přikázal přivázat své druhy k trupu lodi, poslušně poslechla. Byl jediným svobodným a volným člověkem na své lodi.

„Královno! Královno mořského lidu, perlová královno Victorie neposkvrněného rodu! Můj životě, na důkaz mé nekonečné lásky a chtíče, vzdávám ti tuto oběť!" zvolal do šumu vln narážejících do skalního města. Rukou obsáhl celičký koráb ve znamení lidského daru pro mořský lid, „vše je tvé – jen ber!" V hlase mu zazníval strach a obavy nad sílou a mocí královny. Zároveň se toužil své lásce zavděčit. Doufal, že bude hoden její opětovné lásky.

„Opravdu si myslíš, Theodore, že je tvá oběť dostatečná?!" Její hlas zahřměl vzduchem jako hrom narážející do pevniny. "Opravdu si myslíš, že já – královna mořského radu – bych si vystačila s tebou? S takovým podřadným lidským stvořením?" Zasmála se jako netvor, který zahnal svoji oběť do rohu, kde na ní může snadno zaútočit.

***

Královniny perlové šaty vpluly do mořské pěny, vynořila se až u pirátské lodi. Vztáhla ke kapitánovi ruku. Věděl, že musí odolat, věděl, že musí zachránit nejen sebe, ale především, že musí zachránit svoji posádku. Vzhlédl jí do očí a v tu chvíli byl ztracen. Toužil po ní. Toužil být její. Toužil ji políbit. Naklonil se nad vodní plochu, jejich rty od sebe byly vzdáleny na milimetry. Stiskl jí ret a cítil, jak mu tělo přepadává před palubu, ale netoužil po žádném záchranném lanu. Přál si být jen její a toužil, aby ona byla jen jeho – snesl by jí modré z nebe. I kdyby to znamenalo jeho smrt.

Za zpěvu vln, s polibkem patřící jeho životní lásce, se ponořil do hlubin neznáma, kde dozajista ztratí to nejcennější, co má – život.