Srdce z perel ✔

Boží hřích

Muž a žena oděni pouze v tajemství fíkových listů se procházeli Rajskou zahradou, jako by jim patřila. Ruku v ruce se kochali krásou, kterou jim přinášel nespočet dokonale symetrických rozkvetlých rostlin, stromů a keřů. Každý by nám mohl závidět, pomysleli si pokaždé, když spatřili hejno kolibříků, jak poletují svými křidélky vzhůru do oblaků. Kde kdo by si přál být na našem místě, špitli potají, kdykoliv míjeli včelstvo opylující květy voňavých rostlinek. Ostatní by toužil vidět to, co vidíme my, prolétlo jim hlavou pokaždé, když sedívali v trávě a nechávali svá těla zaplnit energií při východu i západu slunce. Každý by toužil cítit to, co cítíme my, vzdychli pokaždé, když se v milostném opojení políbili.

***

„Evo, podívej se támhle!" křikl Adam a vztáhl rukou směrem ke krásnému stromu, na kterém se hrdě tyčil rudý plod čehosi – ta zvláštní barva, která nepatřila ničemu, co doposud viděli, je omámila. Vábila je svým půvabem a táhla jejich těla stále blíž k mohutného stromu, který ve své koruně skrýval slizkého tvora, jenž toužil zhatit boží plán. Toužili se mu přiblížit, to proto, že byl jaksi záhadný, tajemný a lákal je do svých spárů svojí neznámou vizáží. Inu vykročili k němu, aby si ho prohlídli zblízka se všemi těmi detaily, které ho zdobily.

„No není to nádhera?!" švitořila Eva, „jen se podívej, jak krásný je!" a rozhodla se strom pohladit po dřevité kůře kmene. Bříšky prstů cítila jeho mohutné ranky tvořící jeho oděv. Cítila, jak chladný ten strom je a cítila, jak se něčím liší od stromů, které doposud viděli. Vzhlédla a zahlédla v zeleném moři listů rudě zářit jablko.

„Adame, támhle něco je!" nadšeně žena zavýskla a vyzvala tak svého druha vzhlédnout do koruny stromu. Adam se zamračil. Bylo to zvláštní; vidět něco tak odlišného, tak moc jiného... něco, co se zdálo, jako by sem do Rajské zahrady ani nepatřilo.

„Pojďme zpátky do chatrče," vyzval ji, „něco se mi na té rudé věci nezdá." Svěřil se.

„No tak, Adame, nebuď zbabělec! Jen se podíváme blíž. Možná ochutnáme. A půjdeme..." žadonila jej, toužíce se zakousnout do plodu, když si představovala, jak jí jeho sladká šťáva vteče do úst.

***

„Jen jej utrhni a ochutnej jeho sladkou chuď, uciť měkkou vůni jeho šťáv," z korun stromu se slizce obtočil šupinatý tvor, jenž svými ďábelskými úmysly lákal Evu do područí hříchu. Had se připlazil až na větev, která byla nejblíže prvním lidem, které Bůh stvořil. „jen ochutnej a pociť nepocítěné, miluj nemilované, znič nezničitelné, stvoř nestvořené, dítě."

Eva vzrušeně vztáhla ruku k jablku. Leč věděla, že Stvořitel je žádal, ať nekonají, co nemají konat, touha po poznání nepoznaného jí přemohla. Toužila být něco víc, než je teď a toužila se vyrovnat Bohu, když měla tu možnost. Ačkoliv Adam – udatnější a silnější – se snažil Evu od Ďáblova stromu odtáhnout, její pud posilněný hadím jedem, který jí koloval v žilách, byl silnější. On věděl, že lidstvo odsoudila k bloudění ve věčném labyrintu chtíče, zlozvyků, zla, temnoty, naivity, jáství a nebezpečí. Věděl, že lidé budou odteď zranitelní kvůli svým sobeckým potřebám. A věděl, že ačkoliv toužil poslechnout Boha, někde hluboko ve svém nitru toužil jablko utrhnout první a pocítit nepocítěné, milovat nemilované, zničit nezničitelné a stvořit nestvořené.

***

„Původce všech hříchů jsem já, sám Bůh, to proto, že jsem stvořil bytost naplněnou nespočtem hříšných myšlenek, slov a skutků – stvořil jsem člověka." Pravil Bůh plačíc nad svým dílem.