Znaménko lásky

20. Část

Time skip - dva měsíce později

Pohled Taeho:

Vzbudil jsem se se zavoláním svého čísla, ostatně jako každý jiný den. Jsem tady už slušnou dobu, řekl bych. Dny jsem přestal počítat u druhého týdne, kdy jsem to definitivně vzdal. Asi si řeknete, že je to dost brzo, ale zkusil si někdo z vás sedět na místě dva týdny, téměř bez pohybu, kdy jedinou vaší denní činností je spaní, jezení toho samého masa a pití té samé vody, chození sem a tam a braní drog, poslouchání čísla padesát dva a přemýšlení nad svými depresivními a nyní až nebezpečně oddanými myšlenkami? Že ne? Tak mě prosím nechte na pokoji. Ne, neodcházejte... Já tady nechci být sám... P-prosím...

Rozplakal jsem se... Nedokážu to. Já už vážně dál nemůžu. Navíc si myslím, že jsem na těch drogách začal být závislý. Vím, že je to špatné a že to kvůli nim  mám halucinace, trpím samomluvou a začínám bláznit, ale nemůžu jim  odolat...

Najednou se z chodby ozval křik, ale tentokrát to nebyl ten běžný, každodenní povyk, tohle byla panika. Uslyšel jsem výstřely, ale bylo mi to jedno. Nevšímal jsem si ani toho, když do místnosti někdo vtrhl, a zůstal stát ve dveřích se zatajeným dechem. Po chvíli za mnou přispěchal, opatrně mě vzal do náruče a nesl někam pryč. Nevím kam, nevím kudy, jediné, co vím je to, že byl krásný. 

Určitě jsem ho už někdy viděl, ale kdy? Nedokážu si tu chvíli jasně vybavit. Ledaže by... Ne... To je nemožné... Ledaže by to byl On...  ,,K-Kookie..." tohle bylo poprvé, co jsem za tu dobu co jsem tady pořádně promluvil, a tak zněl můj hlas docela hrubě, dotyčný se však otočil a jemně se na mě usmál, což mi jen potvrdilo mou teorii, ve kterou jsem už dávno přestal doufat... Můj zachránce...

Taaaaak... Co si myslíte o tomhle příběhu? Mám pocit, že jsem to trochu uspěchala, ale vážně neví jak bych to mohla rozepsat, takže snad se líbí a byebye 💕