Znaménko lásky

24. Část

Pohled Taeho:

Tentokrát mě vzbudil něčí hlas. Jak jsem otevřel oči, uviděl jsem Jimina, jak se nade mnou sklání.  ,,Dobré ráno, Taehyungu. Nesu nové zprávy o tvém zotavení" to je skvělé, třeba mě propustí dřív! ,,Jde o to, že doba pobytu tady v nemocnici, se zkrátila na další dva dny, a potom tě převezou do léčebny v Japonsku. Tam stavíš další rok, ale potom už budeš úplně zdravý a budeš si moct dělat všechno, co budeš chtít. Tedy v rámci možností" když jsem to slyšel, zpočátku jsem cítil nadšení, že už tady budu jen dva zatracené dny, ale zarazila mě zpráva, že další rok svého života strávím někde v léčebně v Japonsku. To přeci znamená, že se rok neuvidím s Kookiem!  ,,P-počkať co??! Já nepojedu do nějaké léčebny! Nejsem psychopat, nepotrebuju tam! Snad můžu rozhodovat o svém životě ne?! Jsem dospělý, stejně jako ty, mám právo vybrat si, co budud dělat zbytek svého života!" nechtěl jsem na něj tak vyjet, nemohl jsem to v sobě ale držet.  ,,No... Vlastně, víš, Tae, jde o to, že lidé nejsou zvyklí vidět člověka s ouškama a ocáskem, a měl bys to hodně těžké, kdybychom tě teď pustili, a proto musíš do té léčebny. Naučí tě tam, jak se s tím vypořádat, a tak podobně. Navíc tě tam ten tvůj Jungkook bude moct navštěvovat, no není to skvělé?" ne není! Vždyť Jungkook nemá tolik peněz, aby si mohl dovolit přestěhovat se do Japonska nebo ještě hůř za mnou létat každý den po práci! To přeci nejde! ,,Já to zvládnu, unesu ty komentáře lidi okolo, Kookie mi s tím určitě pomůže! A navíc, určite se najdou lidi, co budou na moji straně! Nikdy jsem neměl moc přátel, vlastně skoro žádné, takže jsem zvyklí. Jiminie, vím, že to nemyslíš špatně, ale ja to zvládnu. Věř mi..." to už jsem skoro brečel. Byl jsem na dně, neměl jsem sílu na to křičet na něj, vždyť to myslel dobře. Já ale Kooka vidět prostě musím, jinak nedokážu žít. A jsem pevné odhodlaný udělat vše pro to, abych ho mohl do konce svého života objímat, líbat a milovat.

Co mě ale vyvedlo z míry snad nejvíc, bylo to, že se ve dveřích najednou objevil těm, o kterém jsem celé ty dny myslel, ten který mi tak chyběl, ten, kterého jsem miloval. Přišel ke mně, klekl si před nemocniční lůžko a z kapsy vytáhl malou, červenou krabičku. Otevřel ji a já tak mohl spatřit její obsah. Do očí se mi nahrnuly slzy, slzy štěstí. V té krabičce byly dva prstýnky, oba ze stříbrného zlata. Na jednom byla ouška a na druhém ocásek. ,,Kime Taehyungu, vím, že se známe jsem chvíli, vlastně jen pár dní, ale i tak jsem nikdy nepoznal nikoho, jako ty. A tak se tě ptám, Tae, stavíš se mnou zbytek svého života a budeš se mnou vychovávat naše dítě?" ten konec mě úplně zarazil. Já jsem těhotný??! ano, je pravda, že jsem včera zvracel, a nálady se mi mění kvůli čemukoliv, ale co?! Tohle jsem opravdu nečekal. S Kookiem ale určitě šťastný budu a to dítě vychováme správně. ,,Ano Kookie, s tebou klidně zbořím svět!" vyskočil jsem z postele a rozběhl se za Jungkookem. Už jsem byl skoro u něj, když jsem si přišlápl ocásek. ,,Au!" rozneslo se po celé místnosti. Vrhl jsem se Kookiemu do náruče a v tu chvíli jsem byl nejšťastnější tygr na světě. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že ten konec jsem dost podělala, ale už nemám nápady co dál psát, takže tak. Původně jsem chtěla Taeho doopravdy nechat odvézt, v průběhu psaní téhle kapitoly jsem se ale rozhodla to nechat takhle. Jinak na mém profilu brzy vyjde nový příběh s názvem Her lessons, tentokrát to nebude žádný ship, jelikož mamku hrozně zajímá co píšu, a ehm ehm... tohle jí dát přečíst nemůžu. Děkuju za všechny přečtení, votes a komenty, nesmírně mě těší, že si to někdo čte. 

I purple you all     -Kyasarin ❤