Znaménko lásky

23. Část

Pohled Taeho: 

Time skip - Druhý  den

Probudil jsem se do svého pokoje a ohlédl se na hodiny visící nade dveřmi. Půl deváté. Už ani nevnímám ten původně nepříjemný nemocniční vzduch. V nemocnici jsem dřív býval docela často, nikdy to ale nebylo tak vážné jako teď. Včera mi ještě odebrali krev a poslali ji někam na výzkum, ale už nevím kam. Asi do laboratoře. 

Posadil jsem se a pomalu došel k oknu. Roztáhl jsem závěsy a podíval se z okna. Začínalo se mi stýskat po Kookiem. Zachránil mě, a teď mě ani nemůže vidět. To není úplně pohádkový  konec příběhu, ale co se dá dělat. Za dva týdny už ho uvidím a budu ho moct pořádně obejmout a poděkovat mu. 

Moji pozornost upoutala postava stojící před hlavním vchodem, křičící něco na jinou postavu v bílém stojící ve dveřích. Na takovou dálku nešlo poznat, o koho jde, myslím ale že ten v bílém byl nějaký doktor a že se spolu hádali. Když neznámý nastoupil do auta, odešel jsem zpět do postele a zavolal sestřičku, aby mi donesla snídani. Dostal jsem do sebe z celého jídla ale jen omeletu, na které byl salám. Asi je to tím, že jsem teď částečně tygr, ale na jídlo, kde není maso jsem neměl absolutně vůbec chuť. Přes sestřiččino remcání jsem nakonec pozřel ještě krajíc chleba, byl jsem ale přejedený k prasknutí. 

Po hodině zírání do stropu jsem se začal nudit takovým způsobem, že jsem si nechal přinést deku a polštáře navíc a jako malé dítě jsem to naházel přes všechny ty přístroje, až tím vznikl takový bunkr. Když mě pak přišla nějaká sestra zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, jen co uviděla co jsem tu udělal utekla za dveře a zařvala na celou chodbu, že blázna obsluhovat nebude. Nechtěl jsem jí kazit radost, a tak jsem si nechal pro sebe, že jsem ji slyšel. 

Zbytek dne probíhal vcelku normálně, skoro nic jsem nedělal, dokud o půl čtvrté nepřišel Jimin. Hned jak jsem ho spatřil ve dveřích, rozzářili se mi oči. Nechci tu být zase sám. Přišel, pozdravil a zase si sedl na kraj postele. ,,Jedna z tvých sester si stěžovala, že jsi prý blázen a že už tě obsluhovat nebude. Ale pochybuji, že jsi to neslyšel, jelikož jsem ji slyšel až do prvního patra" ,,J-jen jsem se chtěl zabavit, t-tak jsem si p-postavil bunkr..." sakra proč zase koktám, a jsem úplně červený?! ,,Klid, vím, že je tu docela nuda, ale mobil ti dát nemůžu" povzdychl si ,,nesmíš teď nějakou dobu přijít do kontaktu s žádnou nesprávnou osobou, chápeš? Na pokoji si dělej co chceš, Jen ho neopouštěj, jen v nejhorším. Kdybys chtěl, můžu ti sem nechat donést sešit a něco na psaní a kreslení, nebo něco takového. Nejsme na tyhle situace úplně připravení, takže toho není moc co bych ti nabídl, něco tu ale je". Je hezké, že se o mě zajímá. ,,Rád budu psát i malovat, aspoň se něco naučím" věnoval jsem mu jeden ze svých obdélníčkových úsměvů, až pod mým výrazem neroztál. Usmívali jsme se tam na sebe jako dva největší debílci na světě, ale bylo nám to jedno. 

Povídali jsme si skoro o ničem až do třičtvrtě na sedm, to už Jimin musel jít a já měl celkem hlad. K večeři jsem na svou žádost dostal dietní kuřecí salát. No, co si budem, ten salát chutnal hrozně, ale to maso bylo v klidu. Po večeři jsem tedy ještě nějaký čas koukal z okna a ve čtvrt na devět jsem usnul s pocitem lepšího zítřka