Znaménko lásky

22. Část

Pohled Taeho:

Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Bolelo mě snad všechno, nejvíc ale ouška a ocásek. Začmuchal jsem svým nosánkem a ucítil jsem vůní někoho neznámého. Uvědomil jsem si, co se vlastně včera, nebo kdy stalo, a vyděšeně jsem se zachumlal do peřiny. Muselo to být slyšet, nebo nevím, ale otevřely se dveře meho nemocničního pokoje a dovnitř vstoupil muž, mohlo mu být maximálně tak 25. Asi doktor. Byl vcelku pohledný, ale mému Kookiemu se nevyrovná nikdo.

,,Ahoj, já jsem Jimin, tvůj doktor. Pamatuješ si, co se stalo předtím, než jsi upadl do bezvědomí?" zeptal se. Zněl celkem milé, tam jsem mu řekl věci tak, jak jsem si je pamatoval. Při těch vzpomínkách se mi do očí vehnaly slzy, s já je nedokázal zadržet. Co jsem nečekal, když se Jimin natáhl, a opatrně mě objal.

Překvapeně jsem se na něj podíval, ale on se jen smutně usmál. Jako by nad něčím vzpomínal...

,,Děkuji ti, Taehyungu, díky tobě chytili ty hnusné lichváře. Víš, dřív jsem byl tam co ty, a dělali mi stejné věci. Podařilo se mi sice utéct, ale nebyl jsem schopný říct policii podrobnosti, a proto je nemohli zavřít kvůli nedostatku důkazů" sundal si bílý čepec, který měl doteď na hlavě, a tím odhalil svá krásná, zrzavá kočičí ouška. Zatajil jsem dech, a do objetí si ho přitáhl sám znovu.

,,To mě mrzí... Ale... Aspoň vidíš, že nejsi sám" sám sebe jsem překvapil, že jsem se usmál. To už jsem neudělal dlouho, ale myslím, že mi to prospělo, protože po chvíli jsme se tam na sebe s Jiminem culili oba. Byla to krásná chvilka, já se ale zeptat musel.

,,Kde je Kookie?" bylo vidět, že zaváhal než odpověděl: ,,Kdo to je?"  ,,Můj přítel, ten, který mě zachránil... Ani jsem mu nepoděkoval..." řekl jsem poněkud skleslým hlasem.   ,,Aha... Jo, tak ten sem teď sice nemůže, musíš být v klidu a snažit se už na to nemyslet, ale za dva týdny už tě pustíme s nemocnice a budete se zase moct vidět, dobře?" veselé jsem přikývl, těšíc se, až ho znovu uvidím. I přes to, že ho nemohu vidět teď, mám aspoň větší motivaci to tady zvládnout.

,,Budu za tebou chodit každý den, okolo třetí hodiny odpoledne, ale kdybys cokoli potřeboval, u postele máš tři tlačítka. To zelené je kdyby sis potřeboval promluvit nebo tak něco, zavolá mě. To modré je, kdybys něco potřeboval přinést, třeba kdybys měl hlad nebo žízeň, nebo jenom potřeboval poradit třeba jak zapnout televizi, zavolá sestru. A to červené, to mačkej jen, když se ti něco vážného stane. Kdybys třeba nemohl dýchat, zaskočilo ti nebo tak něco. Dá mi to najevo, že se ti něco stalo a stáhneš se tak v tu chvíli mým nejhlavnějším pacientem. Rozumíš všemu?" jen jsem zase kývl na znamení souhlasu a prohlédl si tlačítka. Bylo to přesně tak, jak říkal, zelené, modré a červené.

Ještě jsme si s Jiminem chvíli povídali, a jemu se konečně povedlo přivést mé myšlenky pryč od těch hrůz co jsem zažil v tom sklepě. Docela jsme se sblížili a mně Jimin připadal jako dobrý kamarád. Bohužel už musel jít, a tak jsme se rozloučili a já zase zůstal sám.

Další kapitola je tu!!! 👍🏽👍🏽👍🏽 Sice trochu o ničem, ale i tak e musím pochválit, že jsem vůbec něco napsala💜
No, každopádně, jaký je Váš názor na tenhle příběh? Já upřímně mnohem radši čtu než píšu, a tenhle příběh vznikl hlavně kvůli tomu, že jsem prostě chtěla nějak přispět, aby tady na Wattpadu byl další příběh, který by se dal aspoň jakžtakž číst, ale nevím jestli se to povedlo xd

No, každopádně mějte se báječně a sayounara🤍❤️