The War | Vmin |DOKONČENA|

22.

Ten den jsem už nebyl schopný ničeho. Brečel jsem. Strašně moc a Jimin občas taky. Přesto se snažil být mi oporou. Nevím, co bych bez něj dělal. Jednou jsme museli utéct před zlými vojáky. Nebýt jeho, nechám se zastřelit. Teď jsme seděli někde schovaní, dělali jsme opět oheň. Byl jsem mimo. Přemýšlel jsem nad tím, co se stalo. Chyběl mi.

,,Tae... Musíme se s tím popasovat.'' objímal mě Jimin. ,,Jenže... Jak?'' zašeptal jsem. ,,Třeba se vrátí... Nebo ho potkáme, až se vrátíme. Vždyť já taky přežil.'' snažil se mě rozveselit. Vážil jsem si toho, ale teď jsem měl před očima umírajícího nejlepšího kamaráda. Nic horšího jsem nezažil. Představoval jsem si všechny ty zážitky, to jsme spolu zažili. Opravdu to bolelo. Obětoval se pro nás. Můj Jungkookie...

Unavený vnitřní bolestí jsem usnul Jiminovi v náručí. Neuvědomoval jsem si to, ale stalo se to. Možná to ode mě bylo sobecké, vždyť Jimin měl Kooka taky rád, ale já se teď neuměl soustředit na jiný. Ráno jsme spali schoulení k sobě. Vzbudilo mě sluníčko. ,,Jungkookie?'' zvedl jsem hlavu, ale nikde jsem ho tam neviděl. Jak překvapivě... ,,Co?'' zvedl se Jimin. ,,Nic... To se mi jen zdálo.'' zamumlal jsem a protáhl se. ,,Měli bychom vyrazit.'' začal jsem se zvedat. Jestli nás nenajde tady, doma snad bude. Chci vědět, že je v pořádku.

Vydali jsme se dál na cestu. Procházeli jsme různými městy, vyhýbali se nebezpečným lidem a jejich nabídkám. Také jsme se ukrývali před zlými. U sebe jsme neměli už žádné zbraně. Jimina napadlo nějaké ukrást. Nápad to byl chytrý, ale nevěděl jsem, jestli to zvládneme. ,,Mám plán. Musíš dělat zákazníka. Strašně vlezlého. A já se tam potají proplížím a něco vezmu.'' souhlasil jsem s ním.

Vešel jsem do obchodu se zbraněmi a pozdravil. Přešel jsem ihned k pokladnímu a začal se s ním bavit o zbraních všech možných typu. Samotného mě překvapilo, jak výřečný jsem byl. Nebudu lhát, trošku jsem se do diskuze zabral. Dokonce tak moc, že jsem si nevšiml, že Jimin vykonal svou práci a musel do mě nenápadně šťouchnout, když odcházel. Vypadal opravdu nevinně. Ani pokladní, kolem kterého procházel, si toho nevšiml. Nějakým způsobem jsem ukončil debatu s mužem a po rozloučení odešel ven.

,,Dobrá práce!'' poplácal jsem Jimina po zádech, když jsme byli mimo město. On mi dal moje zbraně a náboje a sám si svoje připravil. ,,Tak jo, musíme pokračovat.'' podíval se na hodinky. ,,Už nemáme moc času.'' konstatoval a já přikývl. Sice jsem byl stále raněný ztrátou Kooka, ale nechtěl jsem, aby kvůli mě umíral další člověk. Na Jiminovi mi tak... Záleželo.

Šli jsme potichu vedle sebe. Dávali jsme si pozor, aby nás někdo nesledoval, nebo po nás nechtěl střílet. Teď jsem se bál, že přijdu i o Jimina. V realitě jsem měl hodně kamarádů, ale sám bych se do reality už nevrátil.

Byla před náma skála. Neuměl jsem po nich šplhat, ale jinou cestou to nešlo. ,,Jimine já... neumím lézt.'' řekl jsem tiše. ,,Pomůžu ti.'' usmál se na mě. Přikývl jsem. Pokusil jsem se vyškrábat na první kousek. Byl jsem překvapený, ale vylezl jsem skoro bez jeho pomoci. Nevím čím to bylo, ale zvládl jsem to. ,,Zvládl jsi to!'' řekl nadšeně Jimin a obejmul mě. Usmál jsem se. ,,Díky tobě.'' podíval jsem se mu do očí. Chvíli jsme se na sebe jen tiše dívali a usmívali se. Bylo to skoro jako terapie. V jeho očích jsem cítil klid, porozumění a lásku. Pohled do jeho očích mi působil motýlky v břiše ,,Musíme jít dál.'' přerušil jsem tu chvilku a podíval se jinam.

Došli jsme ke zvláštní pevnosti. Šli jsme celý den. Začalo se už stmívat. Bylo dost riskantní tam jít v noci. Ale čekat do dalšího rána taky nebyl nejlepší nápad. ,,Takže jdeme?'' podíval se na mě Jimin. Na druhou stranu už jsem neměl moc co ztratit. ,,Společně.'' usmál jsem se na Jimina a přikývl. ,,Společně.'' souhlasil a vešli jsme dovnitř. Museli jsme se rozdělit. Jinak to nešlo. ,,Kdyby cokoli...'' zvedl Jimin vysílačku a já sáhl do kapsy a nahmatal tu svojí. ,,Hodně štěstí.'' usmál jsem se a podíval se mu do těch jeho kouzelných očí. ,,Tobě taky a dávej na sebe pozor.'' usmál se a pak se rozeběhl svým směrem. Udělal jsem to samý.

Všude byli vojáci. Stačila jedna chybička a budeme mrtvý. Rozhlédl jsem se. Chtěl jsem se domluvit s Jiminem, ale když jsem sáhl do kapsy pro vysílačku, zjistil jsem, že je něco špatně.