The War | Vmin |DOKONČENA|

14.

Nějak mi po tom všem nešlo usnout. Neustále jsem se převaloval. Jimin se nevracel. Venku se začínalo rozednívat. Za tu noc mě občas přepadly myšlenky, jestli jsem to nepřehnal, ale vždycky jsem se ujistil, že ne. Udělal jsem to správně. Teda ne, že bych měl nějak extrémně něco proti lidem s jinou orientací, ale když na mě sahá kluk, to už nedávám. Obzvlášť tímhle způsobem.

Venku začalo foukat. Profouklo až ke mně dovnitř. Ohně už nehořel téměř vůbec a mně tak naskočila husina. Sledoval jsem počasí venku. Netrvalo to moc dlouho a venku se spustila pořádná bouřka. Pršelo tak silně, že jsem téměř neviděl z úkrytu ven. Tady jsem byl naštěstí v bezpečí. Jenže jsem si vzpomněl na Jimina. Je tam někde asi sám. Venku a v tomhle počasí... I on mě přeci zachránil. Ale to neměl prostřelený břicho. Navíc já nebyl ten, kdo to posral.

Pršelo na můj vkus už moc dlouho. Dovnitř mi začaly téct malé potůčky vody z toho, jak to venku bylo rozvodněný. Díval jsem se na ně, jak se začínají pomalu, ale jistě zvětšovat. Zatím, ale nedotekly ke mně. A zase jsem si vzpomněl na něj. Na to hnusnýh mrně co se včera snažilo, ani nechci vědět o co. Měl jsem ním až moc zmatený myšlenky. Jednou jsem si říkal, jak moc ho nenávidím a jindy zase mi ho bylo líto a chtěl jsem ho jít hledat.

Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Odignorovat ho můžu kdykoli, ale když teď umře, nebudu se s ním moc už nikdy bavit, i když jsem nepředpokládal, že by to bylo možný.

Bylo těžké se zase postavit na nohy. Bolelo to. Bolel každý krok, a tak jsem vyrazil když už téměř nepršelo. Venku všude tekla voda a byly kaluže s bahnem. Opravdu se mi nešlo komfortně a už vůbec ne se střelnou ranou v břiše.

Mohl jsem jít už tak 2 hodiny. Cestou jsem ztratil boty a párkrát musel zastavit, abych nabral sílu. Nikde jsem ho neviděl. ,,Jimine?!'' volal jsem už snad po 150tý, ale nikdy se mi nedostavila odpověď. Byl jsem na něj naštvanej ještě víc. Odešel neznámo kam a nutí mě jít v tomhle stavu ho hledat.

Už byla téměř tma a já neviděl na krok. Jen když se někde v dálce zablýskalo. Byl jsem vyčerpanější, než předtím. Nohy se mi motala a bolest břicha rostla s každým novým pohybem, který moje unavený tělo vykonalo. Nemohl jsem jít dál, potřeboval jsem jíst, pít a sednout si na chvíli. Takhle unavenej jsem ještě nikdy nebyl. Do toho jsem měl vykřičené hlasivky a z toho mě škrábalo v krku.

Pod vším tímhle tím, se mi podlomila těžká kolena. Snažil jsem se znovu vstát a přemoct se. Nohy však nespolupracovaly. Brzo mě opustila i naděje a jednoduše jsem se svalil na zem a upadl do bezvědomí

Když jsem se probral, svítilo nade mnou sluníčko. Tráva i vzduch voněl a já hned poznal, že jsem v lese. Pomaličku jsem si sedl, i když jsem toho pohybu poté ihned litovat, jelikož mi za to břicho moc nepoděkovalo. ,,Zůstaň ležet!'' zaslechl jsem hlas- Jungkooka? ,,Co?'' rozhlédl jsem se trošku zmateně. ,,Kooku to jsi byl ty?'' rozhlížel jsem se a brzo spatřil, jak zpoza stromu vychází mužská postava. Byl to Kook! Ale co tu dělá?

,,Nejprve mi ale musíš vysvětlit, jak ses tu vzal?'' okamžitě jsem mu položil otázku, jen co si sedl vedle mě. ,,To je jednoduché. Chtěl jsem s tebou hrát, ale tys neodpovídal, nebral telefony, prostě nic. Rozhodl jsem se za tebou zajít osobně...'' ,,Ó jak velkorysé.'' ,,Nepřerušuj mě.'' přátelsky se usmíval. ,,Jenže jsem tě nenašel ani tam. Nikde v baráku. Říkal jsem si, že je to divný, ale všiml jsem si tvého počítače, co sám svítil. Hrála v něm nějaká hra, ale nikdo to neovládal. Poznal jsem tě má obrazovce. Zprvu jsem si myslel, že jsem sjetej ještě ze včerejší párty, ale když jsem se dotkl herní myši, vcuclo mě to sem.'' pokrčil rameny.

Sledoval jsem ho už minimálně tak minutu, jako z jara. ,,Cože jsi?'' zeptal jsem se, když mi došlo, že vypadám jak dement. ,,Ano. A pak jsem tě hledal a teď dokonce našel.'' spokojeně se usmíval. Zřejmě si neuvědomoval v jakým je riziku. Kook byl odjakživa, alespoň co ho znám, dost dobrej hráč. ,,A co Jimin? Tohos nepotkal?'' zajímalo mě to. Třeba měl větší štěstí. ,,Ano, ten se vrátil zpátky do reality.'' pokrčil bezstarostně rameny. Spadla mi brada. ,,Co?!''