The War | Vmin |DOKONČENA|

9.

Cesta byla poměrně klidná. Nikde nikdo, ani pařák nebyl. Šlo se prostě hezky. S Jiminem jsme si i docela povídali. Nebyl tak nudnej a hroznej, jak jsem si myslel.

Došli jsme k další vodě. Oba jsme měli dost žízeň. ,,Napijeme se?'' usmál se Jimin. ,,Jo, můžeme.'' vydechl jsem a sehnul jsem se k vodě. Jenže jakmile jsem se sklonil někdo mě strčil, takže jsem do ní spadl. Nejdříve jsem si myslel, že to byl Jimin, ale když mě ve vodě někdo chytil, začal jsem kopat nohama, abych se dostal pryč. Nešlo to, člověk mě držel moc pevně. ,,Utíkej!'' zavolal jsem na Jimina, co to vyděšeně sledoval. Ulevilo se mi když se opravdu rozeběhl pryč. Teď jsem měl čas na to, se soustředit jen sám na sebe. Napadlo mě použít nůž. Vytáhl jsem ho z kapsy bodl může do břicha. Bolestně vykřikl a já byl volný.

Hledal jsem Jimina. Nemohl jsem ho najít. Začínal jsem se o něj bát. ,,Jimine!'' volal jsem stále dokola jeho jméno. Odpověď jsem nikdy nedostal. Po tvářích mi začali stékat slzy. ,,Prosím Jimine, ať jsi kde jsi, vrať se mi.'' vzlykl jsem a padl na kolena. Neměl jsem už sílu dál jít. Stáhl jsem si kolena k sobě a rozklepaně a plný strachu jsem brečel.

,,Prosím...'' prosil jsem takhle už asi půl hodiny. Věděl jsem, že to nic nezmění, ale já neměl lepší plán. Začalo se stmívat a můj malej kamarád nikde. Vstal jsem. Ať je kdekoliv, nemůže být tak daleko a já ho najdu. Zachráním ho, i kdyby mě to mělo stát život. Šel jsem někam, nevím kam. Mapu měl on.

,,Jimine!'' opět jsem křičel jeho jméno. ,Škvrně kde jsi?!'' měl jsem už vykřičené hlasivky, ale ani to mě nezastavilo, ho hledat. Na zemi byli najednou jakési červené kapičky. Sehnul jsem se, abych si je prohlédl víc, ale hned mi to došlo. Krev! Byla to krev a dost možná Jiminova! ,,Už jdu!'' zamumlal jsem si pro sebe a vyběhl po stopách krve.

Kapky mi po chvíli zmizeli. ,,Jimine?!! To jsem já, Taehyung! Kde jsi?'' zavolal jsem co nejvíc nahlas a pozorně se rozhlížel, abych kdyžtak mohl spozorovat jakýkoliv pohyb nebo zašustění. ,,Tae?'' ozvalo se odněkud z křoví a mně se tak strašně moc ulevilo, když jsem ho spatřil před sebou. Dostal jsem pak ale vztek.

,,Ty jsi takovej debil! Víš jak jsem se bál? Proč jsi mi neodpovídal?!'' dalo by se říct, že jsem na něj začal křičet. ,,J-já tě neslyšel.'' couvl a omluvně mě sledoval. ,,Jimine do hajzlu, řval jsem tu na tebe jak totální krypl a ty mi ještě říkej, žes to neslyšel!'' zamračil jsem se. ,,Promiň, já fakt-'' ,,A co ta krev?!'' ukázal jsem na zem. ,,To... Je z králíka, kterýho jsem ulovil.'' zamumlal a chytil si ruce ve předu. Sral mě ještě víc, když se tomu neuměl postavit. ,,Jsi fakt debil.'' odfrkl jsem si a otočil se k němu zády. ,,Nastuduj cestu a padáme odtud.'' řekl jsem nepříjemně. A taky si to zasloužil.

,,Tae já už fakt nemůžu.'' pípl za mými zády. Sice bylo asi kolem půlnoci a šli jsme do kopce, ale já teď neměl absolutně náladu řešit jeho bolavý nožičky. ,,Smůla. Neměl jsi odcházet tak daleko. Mohli jsme to mít už dávno za sebou.'' odbyl jsem ho a pokračoval v cestě.

Vzdaloval se ode mě. Poznal jsem to podle kroků. Jeho byly pomalejší a čím dál víc tišší. Pak ale utichly úplně. Otočil jsem se na něj. Ležel na zemi. ,,Jimine?'' vydechl jsem a vrátil jsem se k němu. ,,Hej? Slyšíš mě?'' nehýbal se. ,,Jimine?'' zatřásl jsem s ním. Neodpovídal. Zkusil jsem mu změřit tep. Ten naštěstí měl. Asi padl únavou. Povzdychl jsem si, vzal si ho do náručí a pokračoval tak v cestě. Sice to bylo pomalejší a namáhavější, ale už jsme byli skoro nahoře. ,,Já tě tak nesnáším.'' zamumlal jsem si pro sebe a usmál jsem se.