The War | Vmin |DOKONČENA|

12.

,,Tae! Tae slyšíš mě?'' slyšel jsem hlas Jimina. Byl s hroznou ozvěnou, až mi to rvalo uši. Pootevřel jsem oči. Světlo pálilo, jak kdyby mi někdo hodil do očí pepř. ,,Zhasni to.'' zamrmlal jsem nespokojeně. ,,Taehyungu ty žiješ!'' vypísklo to škvrně a opět mi visel kolem krku. ,,Jo, ale pokud mě to bude ještě chvíli oslepovat, radši umřu.'' nespokojeně jsem odfrkl. ,,Proboha Tae! Vždyť oni tě postřelili!'' díval se mi dramaticky do očí. ,,Co?'' nechápavě jsem se díval do těch jeho. Jenže se mi pak v boku ozvala obrovská bolest, tudíž podle toho vypadal i můj výraz.

,,Ano, přesně tam.'' sledoval mě starostlivě. ,,Můžeš se nějak hýbat?'' prohlédl si mě. Pokusil jsem se narovnat, ale přes bolest to nešlo. ,,To nejde.'' ztěžka jsem dýchal. ,,To je blbý. Jak budeme pokračovat v cestě?'' v jeho očích se mihl strach. Něco ve mně hrklo. ,,A ty ode mně spěcháš pryč?'' teď jsem jeho oči magnetizoval já. ,,Co? Ne- počkat. Já myslel, že ty ode mně chceš odejít co nejrychleji.'' vypadal zmateně. ,,No já, asi na začátku jsem to tak chtěl, ale teď, když vidím, jaký doopravdy jsi, ani mi moc nevadí, že jsme tu spolu uvízli.'' usmál jsem se. Zrudl. Zvláštně mě z toho zabolelo v podbřišku.

,,Aha.'' dostalo se mi jenom. ,,Takže když tu chvíli budu ležet, tak mi to nebude vadit.'' daroval jsem mu úsměv. Stále vypadal dost zaraženě. ,,D-dobře, ale musím najít lepší místo na úkryt. Tady máš pistol. Má plnej zásobník. Kdyby cokoliv, použij ji. Jen ne na mě prosimtě.'' usmíval se. S jeho úsměvem ve mně bolest ustupovala. ,,Dobře. Počkám tady.'' usmál jsem se na něj a on vyběhl pryč. Byl statečnej.

Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale poměrně za chvíli byl zpátky. ,,Už vím kam se schováme!'' zavolal nadšeně. Musel jsem se usmát. ,,Doufám, že to není moc daleko.'' uchechtl jsem se a on doběhl je mně. ,,Ani ne. Nějak tě vezmu.'' usmál se na mě a vytáhl mě do náručí. Překvapilo mě to. Nečekal jsem, že by mě takhle unesl.

To místo co našel bylo opravdu hezké. A hlavně nenápadné. ,,Vybral jsi dobře.'' usmál jsem se na něj. Zakručelo mi v břiše. ,,Asi mám hlad.'' zamumlal jsem. ,,Oh... Tak já něco seženu.'' zvedl se a dříve, než jsem stačil cokoli říct, byl pryč.

Vrátil se s nějakým masem. Nevim kde ho sebral. Rozdělal pak i oheň a maso opekl. Sám si vzal kousek a mně to podal. ,,Děkuju.'' vděčně jsem se na něj podíval a s chutí se pustil do jídla.

,,Za jak dlouho si myslíš, že budeš moct chodit?'' zeptal se mě s plnou pusou. ,,To ti teď nemůžu říct. Jsem rád, že vůbec tak nějak sedím.'' přikývl. ,,Do doby, než to půjde, se o tebe budu starat.'' usmál se na mě. ,,Děkuju.'' úsměv jsem mu oplatil a přátelsky jsem ho bouchl do ramene.