The War | Vmin |DOKONČENA|

11.

Střílet mi docela šlo. I na střelnicích jsem většinou trefil všechny pokusy. Tohle ovšem bylo jiný. Bylo to dost psychicky i fyzicky náročný. Byl jsem ale přípravený objevovat cokoli. Pro Jimina. On se musí dostat domů.

Začal proti mně mířit nějakej chlap. Měli uniformy, takže neprůstřelné vesty. Takže jsem se schoval a přemýšlel jsem, kam mám střílet. Nejlepší bude asi hlava. Čelo. Protože tam nemají helmu. Ale zkuste si absolutně bez zkušeností střílet takhle na cíl. Ano, nějaký střílečky jsem hrál, ale tohle je úplně jiný. Tohle je realita a život mám jen jeden. Buďto oni, nebi já.

Vykoukl jsem zpoza zdi a namířil to na vojáka. Nedíval se na mě. Využil jsem to. Trefil jsem se do ramene. No aspoň něco. Rovnou jsem zas zalezl, jelikož se otočil mým směrem.

Takhle to pokračovalo dost dlouho. Už jsem moc nemohl a těch vojáků tu bylo pořád dost. Ale zlepšil jsem se v míření. Přemýšlel jsem, jak se víc uvolnit. Vzpomněl jsem si na taneční hodiny a trenérovi kecy o tom, že je potřeba uvolnění a sebevědomí. Musím se uvolnit. Od někud začala hrát hudba. Moje oblíbená písnička. Ano, opravdu se musím uvolnit. Do rytmu jsem se začal i hýbat. Vojáci ubývali a já se začal i bavit. Fakt mě to bavilo.

Trvalo to snad 5 minut a všichni vojáci byli pryč. Jimin čeká. Hudba utichla a já se rozeběhl za Jiminem. ,,Hotovo! Můžeme jít!'' volal jsem na něj. ,,Ne tak úplně.'' ozvalo se neznámo odkud a já v břiše cítil palčivou bolest. Chytil jsem se za místo. Otočil jsem se směrem odkud přišla rána. Viděl jsem chlapa co míří na křičícího Jimina. Co říkal nevím. Jediný na co jsem teď myslel, byla smrt toho psychopata. Stiskl jsem spoušť a spokojeně jsem sledoval jak upadá k zemi s ránou v hlavě. Pak už jen běžícího Jimina. Nic víc. Pak už byla jen tma.

Kde to jsem? Probudil jsem se v bílé místnosti. Najednou se z místnosti udělal můj pokoj. Stála tu mamka, taťka a sourozenci. Byl tu i Kook a Yoongi. Všichni se na mě dívali dost smutnými pohledy. ,,Co se děje?'' ptal jsem se jich. ,,Kde je Jimin?'' měl jsem o něj strach. ,,Taehyungu, Jimin se tě snaží zachránit. Zastřelili tě.'' vytřeštil jsem oči. ,,Proboha! Jak se mám vrátit?'' rozhlížel jsem se po nich. Nikdo nic neříkal. Dívali se do země. ,,Neříkejte mi, že-'' začaly se mi z oči valit slzy. ,,Ne já nemůžu! Musím se vrátit a pomoct mu! On mi taky pomohl.'' vyskočil jsem z postele, na které jsem doteď seděl.

,,Kam jdeš?'' chytil mě za rameno Jungkook. ,,Za ním. Nemůžu tu zůstat.'' omluvně jsem s na něj podíval. Kookie byl pro mě taky poklad. ,,Promiň bráško, ale já musím. Vrátím se. Doopravdy. Nevím co se semnou teď děje, ale já se vrátím. Neboj.'' pevně jsem ho obejmul. Necítil jsem však žádný dotek. ,,Buď opatrný.'' usmál se na mě Yoongi. ,,Budeme tě hlídat.'' usmíval se. Pak to ve mně ale hrklo. ,,Co? Vy žijete, že jo?'' vyděšeně jsem je sledoval. ,,My?'' začal se smát táta. ,,Jasně, že jo. Ale tam dole. Tady jsme jen jako tvoji strážní andělé.'' usmíval se. Strašně se mi ulevilo. ,,Děkuju. Nebojte. Vrátím se hned, jak to půjde. Mám vás všechny moc rád. Moc!'' zamával jsem jim a opustil dveře mého pokoje.

Spadl jsem do bílé propasti. Zavřel jsem oči a nepřál jsem si nic jinýho, než se dostat zpátky za Jiminem. ,,Čekám na tebe.'' vedle mě se objevil Jimin. Usmál jsem se. ,,Já už jdu! Ukaž mi kudy!'' vzal mě za ruku. Přestali jsme padat. Přikryl mi oči vlastní rukou a pak už si opět nic napamatuji.