Adventní kalendář 2021 (Jednodílovky)

#18 Úraz [Wedrix]

„Ň, jako ňouma. Ň, jako ty!” zasmál ses.
„D, jako dement. D, jako ty!” zasmál jsem se já.
„To ale není podle abecedy!”
„A řekl někdo, že to má být podle abecedy?”
„Asi ne. Ale říkám to teď!”
„Dobře. A, jako alkoholik.”
„Já nejsem alkoholik!”
„Říkej!”
„B, jako jsi blbec!”
„C, jako......cylindr!”
„Debile!”
„Eskymáku!”
„Fíkusi!”
„Gargameli!”
„Hovnivále!”
„Ichtyle!”
„Jupíku!”
„Kojote!”
„Losose!”
„M...m jako.....mil - mamlasi.”
„Cos chtěl říct?”
„Mamlasi.”
„Určitě jsi nechtěl říct něco do stylu: miluju tě?”
„Ne, kdes na to přišel?” začal jsem rudnout.
„Neumíš lhát.”
„Opravdu? Toho jsem si nikdy nevšiml.” protočil jsem očima.
„Právě protože neumíš lhát, tak mi to musíš vyklopit.”
„Co když nechci?”
„Štěpáne, jsem tvůj kámoš.”

Zvedl jsem se a odešel. Pryč. Pryč ze tvého bytu. Nešel jsem. Běžel jsem. Jako o život. Nechtěl jsem, abys mě dohnal. Nechtěl jsem, abys na mě mluvil. Proč mi ta pitomá smůla nechce dát pokoj? Copak jsem si toho neprotrpěl dost?

Zmizel jsem ve tmavé uličce mezi domy. Běžel jsem, ale najednou jsem ucítil ostrou bolest v mém nártu. S touto bolestí jsem se zřítil na zem. Což zapříčinilo bolest loktu. Ale ne tak silnou, jako v mé noze.

Skousl jsem svůj spodní ret a pokoušel se postavit. Marně.

Odsunul jsem se k jedné ze zdí. Aspoň mě nenajdeš. Snad.

Bohužel, nebo bohudík? Zjevil ses vedle mě a pomáhal mi na nohy. Hrozně to bolelo. Po tváři mi steklo pár neposlušných slz. Tys mi je palcem setřel.

Beze slova jsme se nějak dopravili na pohotovost. Tam jsem se dozvěděl, že mám uštípnutou nártní kůstku, či tak něco.(Autorka moc dobře zná...)

Dali mi na nohu sádru, do rukou mi dali berle a já se s nimi pokoušel chodit. Naštěstí to nebylo až tak těžké.

Dopravili jsme se k tobě. Beze slova jsme naproti sobě seděli a čekali, kdo to nepříjemné ticho prolomí.

Nakonec jsi to byl ty. Přiblížil ses ke mě a začal mě líbat. Spolupracoval jsem. A s velkou radostí.

Tak, teď ještě vymyslet poslední kapitolku....