Za okem schovává se krajina z mračen,
čeká jen na chvíli, až budeš chtít
spočinout na místě, prostě být unášen
bez citů, bolesti, popelem poprášen,
tam, kde se ti nikdo nebude mstít
za to, že se bojíš takhle dál žít.
S jediným mrknutím přenes se do doby,
kdy ještě smála se tvá plochá tvář,
budu tu pro tebe, v tom těžkém období,
až zpátky vrátíš se, vážně se nezlobím,
že jsi pořád takový tajnůstkář,
stačí mě obejmout a mít mě rád.
V hlavě máš vlastní svět a já tam nepatřím,
mám ráda, když se jen tak usmíváš,
co tobě je štěstím, pro mě je neštěstím,
jsem tu taky, uvadám, ale neřeším,
že mě ničí to, co za okem máš,
krajinu bez citů, popel a mráz. (a prázdná slova)
Když se oči střetnou, mrznu místo tání,
snad ta bolest přejde, až se vrátíš,
teď tu nejsi, i když slyším tvé spílání,
nad minulostí, které se neubráníš,
protože jsem jizva, co ti brání
zapomenout na to, že existuje i budoucnost...
ČTEŠ
Pro snící, opilé a ohořelé - sbírka básní
Thơ caTohle je sbírka "rádoby temných" básniček, které jsem psala, když jsem se prala se svým strachem před lidmi. Jsem introvert. O něco menší než před pár lety. Tady ale dokážu mluvit. Nevadí mi, když tohle někdo bude číst. Doufám, že se Vám budou líbit...
