Někdy vstanu ráno moc brzy.
Sedím nad snídaní. Z půlky je snězená.
Mysl stárne. Jazyk je drzý.
Jizvy se hojí. Zdi se boří.
A já se ptám, zda jsem pořád tatáž žena,
co se bála, že skončí nikým nechtěná.
Co bála se, že svět je jen zlý.
Co snila tak, jak jen snílci sní.
Ptám se, kdy se udála ta velká změna.
Často si připadám jako vyměněná.
Jsem ti známá, přesto snad cizí.
Někdy jsem s tebou, pak hned mizím.
Promiň mi, že jiná slova zatím nemám,
bojím se skoku, že na to prostě nemám.
Do kůže vsakují se slzy.
Ani nevíš, jak mě moc mrzí,
že bývám zničehonic tak uražená.
Mám tě ráda a jsem z toho vystrašená.
Když někdy vstanu ráno brzy...
Někdy vstanu ráno moc brzy.
Hojí se mi večerní jizvy.
Sedím a přemýšlím. Snídaně studená.
Život je hra. V tom mém přebývá chiméra.
Rozum stárne. Jazyk je drzý,
stále mám však malé poprsí.
Neustále mi vlasy padají do čela.
Pořád jsem vzadu, i když už ne nesmělá.
K jedné věci jsem ale časem dospěla
- Pokud budu sama, budu vždy necelá...
Sedím nad snídaní. Je skoro snězená.
Přemýšlím jak mnoho je za mnou dní.
Přemýšlím nad tím, jak moc jsme nerozhodní.
Vracím se, jsem jako ozvěna.
Hledím do srdcí, ne na jména.
Už jenom chvíli a všechno to odezní.
Sešlápnu brzdu a potom plyn přidám k ní...
ČTEŠ
Pro snící, opilé a ohořelé - sbírka básní
PoesíaTohle je sbírka "rádoby temných" básniček, které jsem psala, když jsem se prala se svým strachem před lidmi. Jsem introvert. O něco menší než před pár lety. Tady ale dokážu mluvit. Nevadí mi, když tohle někdo bude číst. Doufám, že se Vám budou líbit...
