Dlouhé vlasy, až příliš dlouhé vlasy...
Kdo je jejich vlastníkem?
Staré časy, ty staré dobré časy...
Řekni, kdy zas přijde den,
kdy ke mně přijde... ne armáda spásy,
myslím na toho, kdo je tmavovlasý
a vílí prach byl smeten
do jeho očí. Proč však slyším hlasy,
co mi říkají, ať se prostě tvářím
šťastně, i když není den,
kdy bych nebyla trochu mimo, asi
už přestanu mluvit nebo mé řasy
zase nasáknou jedem. (a slzami)
Budu brečet? Sama se v sobě ztrácím.
Zkřížím meče se životem a masy
soudců v mé hlavě jsou snem. (bez spaní)
Nebudu se bát, že pryč jsou ty časy,
kdy jsi mi dovolil čechrat ti vlasy.
Nebudu se bát, že jsem prostě jiná,
něco je za mnou a něco začíná...
A jestli ten prokletý hlas v mé hlavě
začne mě okřikovat naléhavě,
umlčím ho, budu sama svým pánem
a budu mít ráda tenhle svět den za dnem.
Dlouhé vlasy. Už potřebují zkrátit.
Zastřihneš je nůžkami?
Staré časy. Nejdou už zpátky vrátit.
Řekni, co bude s námi,
když čas pokročí a bude chtít splatit
ty všechny krásné chvíle. Já pozlatím
každou, abych bez lhaní
mohla říct, že ten čas byl pro mě drahý.
Vlasy jsou všude, však bojím se zbavit
toho břímě, tak skláním
se nad vílami v očích. Ptám se tebe,
jestli ti nevadí, že nosím nebe,
stejně tak jako Atlas,
ale ne na ramenou, jak on svede,
nosím ho v hlavě. Jsem snílek, co bledne
když pokazí něco zas
pro svoji povahu. Hlas
se mi pomalu vytrácí a pne
se směrem k tobě jako dlouhý cop, ale vlastně stále pořádně neví, co říct? Čí jsou ty vlasy?
ČTEŠ
Pro snící, opilé a ohořelé - sbírka básní
PoesíaTohle je sbírka "rádoby temných" básniček, které jsem psala, když jsem se prala se svým strachem před lidmi. Jsem introvert. O něco menší než před pár lety. Tady ale dokážu mluvit. Nevadí mi, když tohle někdo bude číst. Doufám, že se Vám budou líbit...
