We will survive [Jimin]

10. stop it

Seděli jsme vedle sebe na zastávce a nikdo z nás nemluvil. Proč na mě čekal? Já ho nechápu! Nebo jen ho nechci pochopit? 

,,Vážně se mnou nemluvíš?" vydal ze sebe po dlouhé době ,,Mám snad důvod?" zabrblala jsem a dál sledovala projíždějící auta. 

,,Proč se vůbec se mnou furt bavíš?" vyhrkla jsem až sebou škubl ,,Proč se bavíš zrovna se mnou?" vyjekla jsem nechápavým hlasem, až mě to trochu vytočilo, jaký tón jsem použila. 

Chvíli mlčel a nejspíše vybíral nejvhodnější odpověď, na kterou jsem čekala, i když jsem jí možná nechtěla znát. ,,Připomínáš mi mě." špitl a pohled zabodl do země.

,,Jsi úplně jiná než já, ale mám pocit, jakoby jsi byla úplně stejná." řekl a pousmál se. Možná má pravdu, uvnitř jsme asi stejní... jenže to se nedozvíme, protože tu část sebe jsem dávno zavrhla. 

,,Mám to stejně." tuhle větu jsem mu chtěla říct, jenže jsem nemohla. Nemůžu se s ním bavit. V dáli jsem spatřila svůj autobus a postavila se ,,Ser na to." řekla jsem chladným tónem a přistoupila ke dveřím, abych nastoupila. 

Z ničeho nic se zvedl taky a nastoupil se mnou do autobusu ,,C-co to děláš?" vydala jsem ze sebe zaraženě ,,Jedu s tebou." řekl nevinně a posadil se vedle mě. 

,,Proč?" zeptala jsem se a pohled upřela do těch jeho ,,Protože se chci ujistit, že dojedeš domů v pořádku." řekl a odtrhl oči od těch mých. Že chce co? 

Mé tělo se nepohnulo ani o milimetr a moje oči ho stále upřeně sledovaly. Že...co?! Srdce mi začalo tlouct rychleji a já ucítila po několika letech ten divný pocit.

Flashback 

,,Odprovodím tě domů." oznámil mi Kook a já kývla ,,Jsi moc hodný, ale víš, že nemusíš, už je docela pozdě." namítla jsem ,,Nechci, aby se ti něco stalo. Co bych si bez tebe počal?" usmál se na mě a prstem mě šťouchl do tvářičky.

,,Zase nepřeháněj." špitla jsem a otočila pohled pryč ,,Jsi pro mě ta nejdůležitější osoba na tomhle světě Ha-yun." řekl a obmotal ruku kolem mých ramen. ,,Ty pro mě taky Kookie."uculila jsem se a hřejivý pocit se mi rozjel do celého těla.

Při vzpomínce na tohle jsem tělem ošila a snažila se vše urovnat v hlavě. Ha-yun nech toho! Chytila jsem se za hlavu a začala si trhat vlasy. Nech toho! Pamatuj na ty všechny roky! 

,,Ha-yun?" chytil mě Jimin za ruku, ve které jsem měla pár vyškubnutých vlasů. Koukal se na mě tím pohledem, který mě vytočil ještě víc, ten pohled, který mě chápal, který by mě podržel i v nejhorších chvílích, takový pohled měl i Jungkook... 

Prudce jsem se postavila a rozešla se ke dveřím. Naštěstí to byla moje zastávka a já rychle vystoupila...chlapec se mnou. 

,,Ha-yun to je v pořádku." špitl a doběhl mě. Nezeptal se mě co mi je, ale snažil se mě uklidnit.

Flashback 

Začal se mi svírat hrudník a hůře se mi dýchalo ,,Ha-yun!" zakřičela moje spolužačka a rozutíkala se ke mně, když jsem začala padat na zem. 

Strašně jsem se bála, až se mi od strachu začaly klepat ruce ,,Co ti je?!" vyjekla a k ní se začali přidávat ostatní. 

,,Co jí je?" ,,Co se stalo?" ,,Jsi v pohodě?" valili se na mě tyhle všechny otázky. Ale ani jeden se mě nesnažil uklidnit, což jsem v tu chvíli potřebovala nejvíce.

,,Nech mě!" křikla jsem, když mě chtěl konejšivě pohladit po rameni ,,Nevšímej si mě!" křičela jsem dál. 

,,Ha-yun uklidni se. Nech toho." řekl tu poslední větu něžně ,,Nech toho všeho." dodal a pomalu ke mně začal natahovat ruku. Ze všech těch emocí se mi začaly tvořit slzy. Tak moc to nesnáším! 

,,Je mi z tebe špatně."