We will survive [Jimin]

39. those children are ungrateful

\o rok\ 

,,Ten černý oblek ti sluší." pousmála jsem se na chlapce, který se prohlížel v zrcadle. 

,,Nemusíš se v takový den usmívat." povadl mu úsměv, který měl ještě před chvílí, protože si uvědomil, že ten oblek není zase tak špatný. 

,,Ale já se chci na tebe usmívat." namítla jsem a přešla k němu blíž, abych mu vzadu zpravila košili. 

,,Připravená?" zeptal se a věnoval mi ustaraný pohled ,,Jistě." odpověděla jsem a oba se rozešli ke dveřím. 

Ihned jsem sklonila hlavu, aby mě nikdo nepoznal, i když na mě každý už zapomněl. Hodně jsem se změnila, takže ani nemají šanci mě poznat. 

Všichni byli v černém a my s Jiminem mezi nimi jen procházeli. Chtěla jsem jí pouze vidět a zase odejít. 

Došli jsme do hlavní haly, kde ležela. Naštěstí u rakve nestál nikdo a my se k ní rozešli. 

,,Jsi krásná po ní." vydal ze sebe Jimin, když jsme si stoupli před rakev. Byla pěkná. Vždy jsem se ve školce chlubila, jak pěknou maminku mám... ale její osobnost byla pravý opak. 

,,Slyšela jsem, že ani jedno její dítě dnes nepřišlo." uslyšela jsem za sebou mluvit ženský hlas. Chlapec po mně hned střeli pohledem, ale já se ani nehnula. 

,,Její syn byl prý pěkný parchant, ukradl jí peníze a zmizel, to samé její dcera." odfrkla si druhá žena. 

Musela jsem zatnout pěsti, protože to co říkali byly lži, které mě neskutečně vytáčeli. S bráchou jsme tvrdě pracovali jako malí, abychom měli peníze a mohli utéct. 

,,Nevděčníci, musela to být tak dobrá matka." povzdechla si zase první žena. 

Chlapec mě chytil za mnou ruku, kterou jsem silně svírala ,,Pojďme." špitl a odtáhl mě od rakve dál. 

Sbohem mami, doufám, že v tom pekle budeš trpět každý den, tak jako my s bráchou.

♡

Ležela jsem na posteli a koukala v tichosti na strop. Je jen divný pocit, že tady opravdu není. 

Zajímalo by mě, jestli o tom ví můj bratr, třeba tam byl dnes taky. Vlastně o její smrti nevím vůbec nic, nikdo se o tom nechtěl bavit, aspoň jsem to neslyšela, což mi přišlo trochu divné. 

,,V pohodě?" zeptal se chlapec přicházející do ložnice ,,Jo." prostě jsem odpověděla a svůj pohled přesunula na něj. 

,,Je tady něco co můžu udělat, aby jsi se cítila lépe?" lehl si vedle mě a našpulil spodní ret. Milovala jsem, když to dělal, bylo to tak roztomilé. 

Otočila jsem se na bok směrem k němu a rukou mu přejela po tváři, nic jsem neříkala, jen ho sledovala a hladila. 

Koutek se mu nadzvedl do mírného úsměvu a naklonil se blíže ke mně. Zavřela jsem oči a čekala jsem, až jeho rty dotknout těch mých, jenže to se nestalo. 

Po chvíli jsem je zase otevřela a uviděla, jak se vzdaluje ode mě ,,Promiň." špitl a posadil se. 

,,Za co se omlouváš?" podivila jsem se ,,Tohle není nejvhodnější situace, omlouvám se, nebyl jsem k tobě ohleduplný." říkal se sklopeným pohledem.

,,Jiminie-" povzdychla jsem si a sedla si vedle něj ,,Nic mi není, jen mi přijde divné, že už tady není, ale nemusíš brát na mě ohledy, já netruchlím." vysvětlila jsem a vzala ho za bradu, aby se na mě podíval. 

,,Vážně ti nechybí? To ti stačím jen já?" řekl zaraženě.

,,Vždycky mi budeš chybět jen ty." pousmála jsem se a spojila naše rty. Nesměle se zapojil také. 

,,Jen ty mi můžeš způsobit bolest." dodala jsem a přisála se opět k němu. Vážila jsem si jeho chování a že se snažil být ohleduplný, ale vlastně nejsem smutná. 

Během našeho polibku jsem si na něj sedla obkročmo a rukama mu vjela do vlasů. Milovala jsem ty stény, které ze sebe vypustil, když jsem ho jemně za ně zatáhla. 

Jeho ruce putovaly všude po mém těle, až mi z toho naskakovala husí kůže. Nevím, jestli se mi začala točit hlava z něj, nebo z toho, jak málo vzduchu jsem měla. 

Přešel s polibky na můj krk, které mi způsobovali ještě větší chtíč, když jemně nahryzl a nasál mou kůži na krku. 

Když mi ujel vzdych ze rtů, tak jsem ucítila jeho úsměv. 

Během sekundy jsem se ocitla pod ním. Přetočil nás a pečlivě zkoumal můj obličej. 

Možná se ujišťoval, jestli to je opravdu v pořádku, proto jsem mu začala přes hlavu přetahovat tričko. Ušklíbl se a udělal to samé u mě. 

Jeho polibky pokračovaly všude po mém těle. Hlavu jsem zaklonila dozadu a v ruce sevřela více prostěradlo, když se dostal k mému citlivému místu. 

Tenhle den není vůbec špatný. S Jiminem si přijdu silnější, než kdy jindy... s ním chci opět žít.

♡ 

„Žití je nejvzácnější věcí na zemi. Většina lidí jen existuje." - Oscar Wilde 

♡