We will survive [Jimin]

22. enemies

Jeho horký dech jsem cítila na svých rtech po tom, co se ode mně odtáhl. Kvůli tmě, která byla stále v místnosti, jsem ho neviděla, ani jeho výraz, jestli je...jaký by měl mít výraz? 

,,Promiň." špitla jsem. Proč jsem se vůbec omluvila? 

,,To bych měl spíš říct já." řekl a odtáhl se ode mně dál. Chtěla jsem něco říct, aby to nepůsobilo tak divně, ale najednou jsme uslyšeli kroky na chodbě a jak se odemykají dveře. 

,,Co tu děláte děcka?" řekla s vykulenýma očima školní uklízečka ,,Děkujeme." špitli jsme oba a rychlým krokem odtamtud šli pryč. 

Když jsme si vzali věci ze třídy a vyšli ven ze školy, uviděla jsem dívky tam čekat. ,,Vážně to tak chceš?" zastavil mě chlapec ,,Vím jen to, že už takhle nechci žít." řekla jsem a rozešla se k dívkám. 

,,Tak co Ha-yun?" řekla Eun a všechny se na mě otočily ,,Nechápu, proč jste to udělaly." zavrčela jsem ,,Já zase nechápu, co ti to stouplo do hlavy." zabrblala Boram ,,Co je to s tebou?" zeptala se Eun.

,,Se mnou?! Podívejte se na sebe! Už nedokážu ubližovat někomu, kdo si to nezaslouží!" zvýšila jsem hlas a za celou dobu, co Yu-jun nic neřekla, se teď začala smát.

,,Ty ho máš ráda." uchechtla se ,,Co?!" vyhrkly dívky a já strnula. 

,,Nikdy jsi taková nebyla, jenže od té doby, co se objevil on..." koutek se jí zvedl do mírného úsměvu. Nikdy jsem taková nebyla. 

V očích se jí objevil plamínek kvůli toho, jak jí do sebe všechno začalo zapadat a ona už přemýšlela nad pomstou. Za ty léta jí znám až moc dobře na to, že už vím, jak tohle odnesu. 

,,To nás opustíš kvůli němu?!" vyhrkla pořád nechápající Boram. Dívky tam propadaly panice a chrlily všechny nesmyslné věty, jen já s Yu-jun jsme se propalovaly pohledem. 

,,Už se nechci bavit s takovými děvkami, které se o mě ani nezajímají, když jsme nemocná. To si říkáte kamarádky?" uchechtla jsem se ,,Od teď už ne." řekla chladně Yu-jun a já kývla.

,,Správně, od teď si budeme ještě bližší." usmály jsme se na sebe a nepřerušovaly náš oční kontakt. 

,,Bližší?" podivila se Eun ,,Přátelé si drž blízko, nepřátelé ještě blíž." vysvětlila Yu-jun a já s touhle větou otočila a odešla. Neřekla bych, že tenhle den někdy nastane.

♡

Skočila jsem do postele a snažila se urovnat v hlavě, co se dneska všechno stalo. Nemohla jsem se taky vyhnout myšlence na Jimina a na náš polibek. 

Trochu se mi začervenaly tváře, když jsem nad tím začala přemýšlet, proto jsem radši ihned přestala.

♡

V práci to byl dneska opravdu dlouhý den. Venku bylo zataženo a v ulicích nebyli skoro žádní lidé. 

Mému mobilu už začala docházet baterka z toho věčného hraní, nebo projíždění sociálních sítích. Chtěla jsem to už zabalit, když mi v tom přišla zpráva. 

Jimin : Jsi v práci? 

Ha-yun : Akorát končím 

Jimin : Půjdeme spolu někam? 

Ha-yun : Počkám tě na zastávce 

Usmála jsem se do displeje, že se objevila naděje, že tenhle den možná nebude tak špatný.