We will survive [Jimin]

37. it's you?

JIMIN POV. 

Trvalo mi několik hodin než jsem dojel na určité místo, ale hned jsem to tady poznal. Přijel jsem do části města, ve kterém jsem se narodil. 

Vrátilo mi to docela hodně vzpomínek, ale nechtěl jsem se tím teď zaobírat, protože mě více zaujala nějaká osoba, která seděla na okraji cesty a koukala se směrem na dům naproti, kvůli kterého jsem tady přijel. 

Když jsem se začal přibližovat a začínal rozpoznávat rysy toho člověka, nemohl jsem tomu uvěřit. 

Buď je to nehorázná náhoda, nebo je to prostě osud. Moc jsem v něj teda nevěřil, ale šance, že jí najdu zrovna tady, je tak až vtipně malá, ale jak vidím tak ne nemožná. 

Rozutíkal jsem se k Ha-yun a zezadu jí objal ,,Našel jsem tě." uchechtl jsem se, ale ona se ode mě odtáhla. 

,,J-jimine?!" vyjekla a otočila se na mě ,,C-co...C-co tady děláš?" vydala ze sebe a nevěřícně na mě hleděla.

,,Co tady děláš ty?!" vyhrkl jsem a oba na sebe hleděli. 

,,Kdysi jsem tady bydlela." vysvětlila a já o trochu couvl dozadu ,,To jsi ty? Tebe jsem měl obdivovat?"

Flashback 

Modlil jsem se, aby to Taeho přešlo a nechal mě aspoň v devítce na pokoji. 

Tae byl vždycky můj nejlepší přítel a se vším jsem se mu svěřoval, ale po čase se začal bavit s nesprávnými lidmi, kteří ho donutili k šikaně... k mojí šikaně. 

Ze začátku jsem mu rád pomáhal ze školou, ale potom jsem byl spíš jeho otrok a to jsem si uvědomil docela pozdě. 

Jenže moje každodenní modlitby byly snad vyslyšeny aspoň trochu a Tae si někoho našel, takže neměl tolik času mě šikanovat, otravovat a další věci. 

,,Napadlo mě, že by jsi se mohl seznámit s mým přítelem." řekl mi Tae před školou, když jsem si to mířil domů ,,Vlastně jsem chtěl jít-" 

,,Jdeme." odsekl a nenechal mě domluvit... zvykl jsem si, že tady nemám žádné slovo, ale domluvit by mě mohl nechat. 

Šli jsme do vedlejší obce, kde byla taky ještě jedna škola. Naše město bylo docela velké a mělo několik obcí, ale tahle byla docela blízko. Po chvíli co jsme tam došli, jsem uslyšel ve škole zvonit zvonek a vycházet několik lidí. 

,,Ahoj zlato." řekl hlubokým hlasem Tae na příchozího chlapce, kterého obejmul kolem pasu. 

,,Co tady děláš?" pousmál se chlapec ,,Přišel jsem tě vyzvednout, ještě tady s mým kamarádem." otočil se na mě a mrkl. Jasně... kamarádem. 

Chlapec se na mě ihned otočil a věnoval mi úsměv ,,Ahoj, já jsem Jungkook." řekl a natáhl ke mně ruku ,,Jsem Jimin." řekl jsem a přijal jeho ruku. 

,,Tae promiň, ale mám ještě nějaké úkoly." špitl chlapec ke svému příteli, který se nad tím zamračil ,,Od toho mám tady svého kamaráda. Napíše to za tebe." řekl to úplně v klidu mezitím, co já zatínal pěsti. 

,,Co? To ne, to nemůžu." vyhrkl Jungkook a otočil se na mě ,,Můžete mě jít odprovodit." navrhl a já se podíval na Taeho ,,Jestli to tak chceš." vydal ze sebe a mi spadla brada. 

Tae se teď chová jinak, když má jeho. Je i ke mně trochu milejší a dává mi docela teď čas i na učení.

♡

Odprovázeli jsme Jungkooka domů docela často a já ani nevím, proč jsem tam byl. Byla teď už docela tma a my jsme šli opět jeho uličkou. 

Vlastně chodil domů docela zvláštně, protože chodil ulicí, kterou si to spíše obcházel a když jsme ho na to upozornili s Taem, tak nám řekl, že o tom ví a tudy chodí schválně. 

Vlastně jsem si všiml, že se vždy zaměří na jeden z domů, který pečlivě pozoruje. 

Teď jak jsme šli, začal Taemu zvonit mobil a on se od nás vzdálil, aby hovor mohl přijmout. Šel jsem tedy vedle Jungkooka a začali se blížit k jistému domu. 

,,Proč tudy chodíš, když si způsobuješ jen bolest?" zeptal jsem se a podivil se stejně jako Jungkook, že jsem tohle dokázal vyslovit. Je to vlastně poprvé, co spolu mluvíme o samotě. 

,,Bolest tam je taky, ale spíše se bojím." odpověděl a zastavil před oním domem ,,Bojím se, že zase uvidím nahoře svítit světlo a otevřené okno. Mám, ale kousek naděje." nadzvedl se mu koutek nahoru.

,,Naději, že se ta osoba vrátí?" zeptal jsem se, jestli to chápu dobře. 

,,Naopak, doufám, že se už nevrátí." jeho odpověď mě zaskočila a trochu jsem to nechápal. ,,Bydlela tam pro mě strašně důležitá dívka, ale trpěla, proto doufám, že se sem už nevrátí a tam kde je teď, je šťastná." vysvětlil a podíval se na mě.

,,Budu jí už navždy obdivovat a ty bys měl taky, škoda, že jsi jí nepoznal." řekl a sklonil pohled dolů.

,,Chceš jí něco říct?" znovu jsem se zeptal ,,Hodně věcí, ale asi jediné, co bych jí dokázal říct, je omluva, i kdyby už neměla význam a byly by to jen prázdné slova, i tak bych se jí omluvil." povzdychl si a pohled nechával zabodnutý do země. 

Já se podíval zpátky do bývalého okna té dívky a srovnal si jeho slova v hlavě. 

Má pravdu, ta dívka si zaslouží obdiv, pokud se v tak mladém věku rozhodla postarat se sama o sebe a kdo ví, čím vším si prošla a čím vším si bude muset ještě projít.