We will survive [Jimin]

13. why should I?

Dneska bylo opravdu hezky, takže i v kavárně bylo hodně lidí. Bohužel jsem stála zase za pokladnou, ale moje myšlenky byly jinde. 

Musela jsem přemýšlet nad tím, jestli mě Jimin opravdu čeká a jestli ano, kam chce jít, nebo o čem se chce bavit. 

Nevím, jestli vůbec dělám dobře, neměla bych se s ním bavit, ale s ním je mi tak dobře, to mi po tolika letech opravdu chybí. Možná je divný, ale to mi na něm přijde nejzajímavější.

♡

Sbalila jsem si věci a vydala se ven. Před kavárnou nikde nebyl. Vlastně jsme se nedomluvili, kde mě počká, možná ani neví, kdy končím. 

Přišla jsem na zastávku, kde jsem uviděla, sedět chlapce s kapucí. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to je ten chlapec kterého očekávám, ale přešla jsem k němu blíže a poklepala mu na rameno. 

Zvedl hlavu výš a po rozeznání mého obličeje, se na mě usmál ,,Sedíš tu dlouho?" zeptala jsem se ho ,,Nevěděl jsem, v kolik končíš, takže tu sedím už hodinu." pousmál se a já musela taky. 

Nikdy jsem nepoznala, že má tak nakažlivý úsměv. ,,Nemáš hlad?" zeptal se a já kývla na souhlas.

♡

,,V práci nejíš?" zeptal se, když jsem do sebe ládovala ramen ,,Promiň, od oběda jsem nic neměla." uchechtla jsem se a položila hůlky.

,,Neříkej to nikomu, prosím." řekla jsem a Jimin se na mě podíval ,,To vím jenom já?" zeptal se zaraženě a já kývla. 

,,Však máš kamarádky, to si neříkáte všechno?" znovu se zeptal, chvíli jsem uvažovala, co mu na to říct, ale pustila jsem se zpátky do jídla. 

,,Proč si tenkrát neřekla je? Na kom ti záleží, proč si neřekla je?" zase se zeptal a já stiskla hůlky v ruce více. Vytáčí mě jeho otázky. 

,,Proč mi neodpovíš?" vydal ze sebe po chvíli, co jsem pořád mlčela ,,Protože jsou to děvky, kterým záleží jen na sobě!" vyštěkla jsem až sebou škubl. Jsem na něj bezdůvodně zlá. 

,,Promiň." zašeptal smutně a pokračoval dál v jídle. Po zbytek jídla jsme toho moc nenamluvili, možná se mě bojí na něco dalšího zeptat. 

Byla jsem strašně ze všeho zmatená, jak se k němu chovat, protože mi vykolejil všechny roky, v kterých jsem na sobě pracovala. 

Zaplatili jsme a vyšli ven. Šli jsme potichu vedle sebe a kolem nás nebylo moc lidí, protože se už stmívalo. ,,Jsi v pohodě?" zeptala jsem se po dlouhém mlčení.

,,Jak to myslíš?" zeptal se, ale svůj pohled nechával sklopený na zem ,,Myslím ten most." řekla jsem a nastalo opět ticho.

,,Vážně jsi to chtěl udělat?" zeptala jsem se a otočila se na něj ,,To je stejně jedno." špitl a pokračoval dál v cestě. 

,,Není." vyhrkla jsem ze sebe a doběhla ho, protože zrychlil. ,,Hej." zamrčela jsem, ale on mi stále neodpovídal. Vážně teď se mnou nebude mluvit? 

Došli jsme před můj barák a on se konečně po dlouhé době na mě otočil ,,Ahoj." řekl a chtěl odejít ,,Počkej!" vyhrkla jsem a on se zastavil.

,,Jimine slib mi něco," řekla jsem ,,prosím." dodala jsem. Otočil se na mě a navázal se mnou oční kontakt na znamená, že mě poslouchá.

,,Slib mi, že se o to znovu nepokusíš." řekla jsem vážným hlasem ,,Proč bych měl?"