We will survive [Jimin]

31. grandma

Do konce týdne, kdy jsme oba nechodili do školy, jsme trávili čas spolu. Ze začátku jsme byli u mě doma, protože mi stále nebylo nejlépe, ale potom jsem šli i na různé výlety... nad tím si každý člověk představí něco jiného. 

Pro nás to byl třeba výlet do knihkupectví, nebo jen někde na louku, kde nikdo nebyl, jen mi dva. 

Nejdůležitější věc na něm pro mě podstatná je, že nemá rád lidi stejně jako já. Možná to zní divně, ale kdyby to měl jinak, nepochopil by mě a náš vztah by byl úplně jiný. 

Ani jsme nikdy neprobírali, jestli spolu chodíme nebo takové blbosti, přijde mi to zbytečné, když se dva lidi mají rádi a tráví spolu tolik času, drží se za ruce a nevadí jim letmý polibek, řekla bych, že se není o čem bavit. 

,,Půjdeme zítra už do školy?" řekl, ale nepřišla mi to jako otázka. 

,,Vážně se tam chceš vrátit?" zeptala jsem se ,,Máme snad jinou možnost?" zarazil se ,,Můžeme odsud zmizet." vyhrkla jsem ,,Můžeme přestoupit a už nikdy se tady nevracet." řekla jsem a sedla si k němu na gauč. 

,,Nemůžu tady nechat babičku." namítl. Asi má pravdu. 

,,Co jí dát do domova důcho-" ,,Nedokončuj to." zavrčel. Trochu jsem se otřepala nad jeho změnou hlasu. Vím, že je pro něj důležitá, ale táhne ho ke dnu. 

,,Mohl by jsi mě aspoň s ní seznámit ne?"

JIMIN POV. 

 Byl jsem rád, když Ha-yun navrhla, že chce poznat mou babičku, byla to moje jediná rodina, která mi zbyla. Ale šťastnější jsem byl, když si spolu rozuměli a bavily se i beze mě. 

Sice byl trochu nezvyk přijít domů a natrefit tam na dívku s mou babičku, ale líbilo se mi to. Kromě školy, která nás teď s Ha-yun trápila, šlo všechno dokonale. 

Dokonce se jí zahojily všechny rány, ale někde jí zůstaly jizvy, které už nikdo nevezme zpět. Mi ale přijdou roztomilé a vždy prsty po nich jemně přejíždím. 

,,Jiminie?" zavolala na mě babička ,,Zítra jdeš k tomu doktorovi, tak na to nezapomeň ano?" řekla a tím mi to naštěstí připomněla ,,Jo díky." uculil jsem se a uviděl, jak se babička zvedá a jde k vchodovým dveřím.

,,Nepůjdeme se spolu projít?" navrhla, za což jsem byl velice rád, protože kdysi, když neměla takové problémy jako dnes, jsme pravidelně chodili na procházky. 

Ovšem jsem si taky dělal starosti, jestli takovou procházku ještě zvládne.

♡

Cítil jsem se trochu divně po včerejší procházce s babičkou. Bylo úžasné si s ní takhle popovídat, ale znervózňovalo mě to, jak moc se mě ptala na Ha-yun a jak vidím svou budoucnost. 

Zrovna jsem šel od doktora, když jsem ucítil tu skvělou vůni držek, kterou oba tak milujeme. Samozřejmě jsem neváhal a ihned pár jich koupil na večeři. Byl jsem bohužel celý den pryč, kvůli školy, práce a kvůli doktorovi. 

Na chodbě směrem k mému bytu byl nějaký nepořádek, který jsem nechápal, proč tam je. Když jsem vešel do bytu, musel jsem několikrát zkontrolovat, jestli jsem ve správném bytě. 

Všude bylo prázdno nikde ani jeden kus nábytku. ,,Babi?" zakřičel jsem, ale neozval se její hlas ,,Není tu." ozvala se Ha-yun a vyšla z poza rohu s taškou v ruce ,,T-to je můj batoh." špitl jsem a slzy se mi začaly hrnout do očí. 

,,C-co se děje?" řekl jsem zmateně a dřepnul si k zemi ,,Všechno bude v pořádku." řekla tiše dívka přišla ke mně blíž. 

,,Kde jsou všechny věci? Kde je moje babička?!" zvýšil jsem hlas, ale dívka mě jen hladila po zádech a mlčela. 

Odtáhl jsem jí od sebe pryč a podíval se jí do tváře. Slzy jí stékaly po tváři stejně jako mi a křečovitě svírala tašku. 

,,Už tady nebydlíš." vydala ze sebe ,,Nikdo už tady nebydlí." dodala a mi všechno docvaklo.