Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Když fandit, tak pořádně«

„Když fandit, tak pořádně," odpovím mu.

„A to jsem si myslel, že já jsem největší cvok z rodiny."

„No to teda jsi. Chceš namalovat ty vlajky na obličej matlo?"

„Zvládl bych to sám-"

„No s tvými výtvarnými schopnostmi o tom pochybuji."

„Ale udělej mi to ty."

„Tak fajn."

Vezmu si od něj ty barvy na obličej a namaluji mu, sice trochu kostrbaté, ale to nevadí, vlajky.

Oblečeme se, já si na hlava narážím svou čepici s francouzskou vlajkou, vezmeme tu ze sklepa a jdeme směr stadion.

Ukážeme tam vstupenky a jdeme dovnitř.

Jako první si koupím čaj a brácha kafe. Já totiž kafe narozdíl od něj nepiju.

Pak se s teplými nápoji procházíme po areálu a zaujme nás takový "stánek" se střelbu z laserových pušek.

Samozřejmě tam musíme jít a zasoutěžit. Já mám výhodu, střílela jsem sportovně, když mi bylo asi dvanáct a zkoušela jsem všechny sporty, protože jsem chtěla naštvat bráchu, že nechci lyžovat, i když mě to šíleně bavilo a stále baví.

No samozřejmě vyhraju, trefím všechno a navíc rychle, brácha má už problém se zaujmutím polohy, trefí jen dva terče a navíc mu to šíleně trvá, proto pak hledá něco, co by mi koupil, protože jsem vyhrála. Nakonec mi koupi horkou čokoládu a jdeme hledat nějaké dobré místo na tribuně.

Clement se mi snaží vysvětlit kdo je kdo, ale já pochopím jen, že všechny jsou brunety.

***

Jediné, co že závodu pochopím je, že první dojela nějaká Norka, druhá nějaká naše, údajně Anaïs Bescond a třetí nějaká Švédka či co.

No po závodě jdeme na hotel, protože je mi trochu zima. Je nádherně a ty výhledy!

No a to by nebyl Clement, aby se nechtěl vyfotit a zvěčnit tento okamžik. U hotelu potkáme nějaké lidi, no tak za nimi jdu a Anglicky je poprosím, protože kdyby to náhodou nebyli Francouzi a já na ně začala Francouzsky, tak by mi nemuseli rozumět.

„Mohli byste nás prosím vyfotit?" zeptám se a ukážu na bráchu.

„Jasně," řekne ten jeden a já mu teda podám svůj mobil.

Odběhnu za bráchou, zašklebíme se do kamery na mém telefonu, ten týpek nás vyfotí, poděkuji a vezmu se zpět svůj mobil.

„Tak ještě jednou děkuji," řeknu.

„Vážně nemáte zač."

No a tak jdeme do hotelu a na pokoj.

***

Další den jedou závod chlapi. No tak opakujeme úplně tu stejnou rutinu. Naštěstí tentokrát to bude s poznáváním trochu lehčí.

***

Pohled Émiliena:

Když dojíždím s číslem 34 do cíle, slyším řvát tribuny, především jeden dívčí hlas.