Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Epilog«

Stojím ve startovní bráně. Pode mnou se rozkládá trať obřího slalomu. Včera jsem zajela šíleně dobře. Cítila jsem to už po prvním kole. Nakonec z toho bylo moje premiérové vítězství a druhé stupně vítězů (když bereme olympiádu)

Spustím se dolů a každou branku objedu úplně těsně, ale všechno objedu. Když brzdím v cíli, sletím a odepne se mi nějaká přezka na botě. No boží. Spadnout na trati? Ne. Spadnou v cíli? Jasně!

V sedě si odepnu lyže a vstanu. Kotník mě pěkně zabolí. Opravdu hodně. No boží. Dobelhám se do křesla pro vedoucí závodníci. Díky mému výkonu si můžu sednout. Teď jede Valerie Grenier. Ráda bych ji sledovala, ale místo toho řeším s s Marcem Odermattem (který se nabídl, protože si všiml, jak kulhám) a přišel za mnou. Navíc všichni od nás jsou nahoře, kvůli Tesse, která útočí na malý křišťálový glóbus. Nebo na jiné sjezdovce kvůli slalomu, který jede brácha(OK, všichni ne, nějací stáří nabubřelí servisáci jsou asi tady).

Marco mi kotník chladí sněhem. Po jízdě Marty Bassino musím křeslo opustit a tak si sednu na nějakou lavičku a chladíme kotník, který bolí jako čert. Taky mi trochu začal otékat. I přes bolest ale fandím Tesse, která nakonec těm glóbus získá! Objímá se s celým týmem, dokonce přiběhne i za mnou, protože já za ní teda nemůžu. Pak začne řešení s trenérem. Okamžitě mě pošle do nemocnice. No boží. Není zrovna blízko. Marco se nabídne, že mě odveze a já souhlasím. Trenér po chvíli přemýšlení taky. Tak jedeme.

Ten kotník je díky bohu jen trochu vymknutý. Dobrý trochu více. Ale není to tak hrozné. Podle mě. No až na to, že ten kotník budu mít tři až pět týdnů zpevněný a budu chodit o berličkách, protože na ten kotník se prostě NEDÁ došlápnout.

„Marco, mohli bychom jet na sjezdovku, kde teď brácha jede? Chtěla bych mi zafandit.“

„Ok, proč ne.“

„co jsi vlastně dělal na obřím slalomu žen?“

„Jako trochu jsem se nudil no, tak jsme šli s Beatem na slalom. Jako proč ne.“

Přikývnu a v mé kapse začne brnět telefon. Podívám se a vidím, že mi volá Émilien.

„Snad ti nevadí, že to zvednu, ale-“

„Zvedni to.“

Tak to teda zvednu.

„Jsi v pořádku Amelie?!“ uslyším známý hlas.

„Jo Émiliene. Mám jen vymknutý kotník. Za pár týdnů už to bude naprosto v pohodě. Navíc mám krásné berle.“

Émilien se zasměje.

„A teď se soustřeď na svůj závod.“

„Mám hodně času. Teda tak hodně ne. No ahoj. Miluji tě.“

„Vždyť já tě taky miluju Émiliene.“

Tím nás hovor skončí.

„Už tam skoro jsme,“ řekne Marco.

„Super. Snad stihnu bráchovu jízdu.“

„Měli bychom.“

Zaparkuje a já vylezu z auta i se svými berličkami. Dobelhám se k nejbližší lavičce a od tama sleduji dění na svahu. Brácha právě vyjíždí! Po prvním kole je čtvrtý. Držím mu palce jak nejvíce to jde. Jde do toho naplno. Jako nikdy. Je na něm vidět, že chce být nejlepší. Bohužel ale zase nedokončí, protože spadne. Zase. Je mi z něj strašně smutno. On si tohle nezaslouží za tu snahu, co vynaložil. Za to, že do toho dal celé srdce. Po tváři mi tečou slzy.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se Marco. Ani jsem si nevšimla, že tu pořád je.

„Jo. Jen brácha. Prostě se mu nějak nedaří.“

„Každěho čas přijde. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou ano.“

Okamžitě to napíšu do telefonu a pošlu Émilienovi. To se mu bude líbit.

Brácha za chvíli přijde. Marco odejde a tak jsme tak jen my dva. Clement vypadá strašně smutně, až se mi chce zase brečet.

„Ameli, zítra musíš jet do Paříže. Žádné domů. Pojedeš hezký za Émilienem na letiště.“

„Co? Proč?“

„Protože musíš se držet štěstí zuby nehty, dokud můžeš. A já tě do té Paříže odvezu.“

„Ty jsi ten nejlepší brácha na světě.“

***

S

tojím na letišti. V Paříži. Jo brácha mě tu vážně odvez a hlavně mě přesvědčil tu vůbec jet. Do přistání letadla ale zbývá ještě hodina, proto si dáme kafe (i když ho ani jeden z nás nepije).

„Za chvíli tu budou,“ řekne brácha a já vytáhnu transparent s nápisem Chyběl jsi mi Émiliene.

Za chvíli ho už uvidím. Jen co si mě všimne, na tváři se mu objeví úsměv a rozběhne se za mnou.

„Co tady děláš?“ zeptá se a obejme mě.

„Nebyl to můj nápad,“ odpovím mu a ukážu na Clementa, který pořád pije to kafe, které nenávidí z celého srdce.

„Rád tě vidím. Mám pro tebe dárek z Osla,“ řekne a podá mi pěkně pomačkanou a polomrtvou květinu.

„Díky.“

Spojíme naše rty a uslyšíme takové Aaaaaa od Justine.

„A do Prčic. Já nemám telefon!“ zděsí se Émilien, když pátrá po kapsách, v batohu, dokonce i otevře kufr a celý ho prohledá.

Nemůžu uvěřit že už je konec!
No snad se vám knížka líbila <3