Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Poslední závod«

Zase pohled Amelie

Émilien mě odvede ven, protože se chci jít ještě trochu projít, abych pořád netvrdla na stadionu.

„Hodně štěstí,“ popřeju mu, když se loučíme.

„Díky. Spoléhám na tebe, že mi budeš fandit.“

„To si ještě rozmyslím.“

„Tak já už musím.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Procházím se trochu po vesnici a v jednom malém obchůdku koupím něco rodičům a Clementovi.

Pak zase musím na stadion. Jdu k VIP, protože tam se máme potkat. Už tam stojí tři usměvavé holky, co na mě hned mávají.

„Ahoj! Já jsem Julia a tohle jsou Justine a Caroline.“

„Já jsem Amelie.“

„Na vem si tohle a tohle,“ řekne Julia a podá mi čapku s Francouzskou vlajkou a VIP kartičku, na které je jmění Chloé Chevalier.

„Na rozdíl od Émiliena jsem to promyslely. Nikdo nepozná, že nejsi Chloé a nikoho nebudeme muset přemlouvat,“ vysvětlí mi to Justine, já si dám čepici na hlavu a jdeme do VIP.

Holky mě okamžitě začnou zásobovat otázkami.

„Máš nějaké sourozence?“

„Děláš nějaký sport?“

„Umíš běžkovat?“

„Jak se ti tu líbí?“

„Líbí se ti Émilien?“

„Co říkáš na můj účes?“

„Kolik je ti?“

Já se je snažím zapamatovat, abych na ně mohla odpovědět najednou.

„Mám bráchu, lyžuji, běžkovat umím trochu, je tu krásně, Émilien je fajn, máš krásný účes Justine a je mi dvacet jedna.“

***

„Pojď! Pojď! Pojď! To dáš!!!“ ječíme s holkama na Émiliena a Quentina na posledním okruhu. Émilien se řítí do cíle na prvním místě a Quentin na druhém.

„Já celou dobu říkala, že budou na prvních dvou místech,“ řekne Julia.

„Jo, jen jsi neodhadla, že první bude Émilien,“ zareaguje na to okamžitě Justine.

„Ale, to jsem se Sekla jen o kousek.“

„Tak já už budu muset jít,“ řeknu.

„Snad se třeba ještě někdy potkáme,“ řekne Caroline.

„Doufám. Émilien vám pak může dát můj telefon.“

„Super. Tak ahoj," loučí se Justine.

„A užívej si života!!!“ haleká na celou Francii Julia.

Jdu teda na hotel, kde pozdravím paní já recepci a jdu si naházet věci do tašky.

Pak si sednu na postel a projíždím instagram. Jako vždy, když se nudím. Dám like na příspěvek jedné mojí fanynky. A asi jediné. Nebo aspoň jediné, co má Instagram.

Nakonec na té posteli usnu. Asi nudou.

***

Vzbudí mě velmi hlasité zapínání příchozí SMS.

Čekám tě u kýče. É.

Usměji se. Ještěže tu není Clement, zase by mě vyslíchal, proč se na ten telefon divák jak na Svatý obrázek.

Hned jsem tam. Am.

Hodím na sebe něco teplého a běžím ven.

„Ahoj!" zakřičí na mě.

„Čau," řeknu, když k němu doběhnu. Nerada totiž halekám na celou Francii. Já totiž nerada halekám obecně.

„Tohle je pro tebe.“

Podá mi krásnou kytici.

„Děkuji. Je nádherná.“

Vezmu si ji a usměji se na něj.

„Jsem rád, že se ti líbí. Bylo to jediné, co mě napadlo ti dát.“

„Díky. Moc. Já pro tebe ale nic nemám.“

„To nevadí. Jsme přece kamarádi a kamarádství se dárky nedokazuje.“

Znovu se na sebe usmějeme.

„Nemůžu uvěřit, že se asi už neuvidíme,“ řeknu.

„Ale můžeme si psát. A volat. A a klidně za tebou můžu někdy přijet!“

Usměji se na něj a řeknu: „Uvidíme, jak to bude dál.“

„Já vím přesně, jak to bude dál. Budeme kamarádi navěky věků a necháme se pohřbít vedle sebe.“

„To je vážně úžasný nápad,“ říkám mezi záchvaty smíchu.

„Já to myslel vážně!“

„Já vím.“

Pak se ale začne smát jako šílenec i on.

„Tvůj smích je šíleně nakažlivý!“

Pokračuj rameny.

„A strašně ti to sluší, když se směješ.“

„Tak mě můžeš ještě více rozesmát. Jestli chceš, abych se ti tu smíchy válela po zemi.“

„Hele to bys zmrzla, takže nic.“

„Nějak se o mě staráš.“

Pokrčí rameny.

„Kam vlastně jedeš? Mohl bych tě odvézt, třeba kousek.“

,,No do Courchevelu. Ale musel bys vyjet zítra brzo ráno.“

Vytáhne mobil a začne plánovat.

„Můžu tě zavézt do Albertville. Ještě tam běží Justine a Julii. Pak můžeš jet vlakem do Moûtiers a pak autobusem.“

„Fajn. Ale vyjedeme dost brzo?“

„A kdy si to brzo představuješ?“

„V osm hodin nejpozději.“

„Tak to budu muset asi holkám dělat budíčka. Ale jako brzo jsem si představoval o dost dřív.“

„Potřebuji tam být co nejdříve.“

„Neboj, začnu jim tam rapovat a ony se vzbudí. A když jim to nebude stačit, tak začnu zpívat nějakou operu a to už se vzbudí určitě, protože to bude falešnè.“

„Chudáci.“

„Já vím, ale ony budou mít půlnoc a normální budík by je asi nevzbudil. Navíc, spí, jako zabité. Většinou.“

„Ještěže mě Clement takhle nebudí. Jenom otevře okno, takže je v pokoji kosa jak v ledničce.“

„To bych taky mohl zkusit.“

„To bys mohl.“

Naše rty se najednou spojí. Když začnu vnímat, co se děje, udělám krok dozadu.

„Promiň. Clement. Promiň,“ sypu ze sebe slova. Ještěže ví, že Clement je můj brácha.

„Ne, to se nemělo stát. Já se omlouvám.“

„Už asi půjdu. Tak zítra?“

„Zítra.“

„Ahoj.“

„Dobrou noc.“

Ahojky <3
Moc se vám omlouvám, že tak pozdě, ale stejně takhle kniha asi moc nikoho nezajímá 😅