Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Má kámoška Émilie a Courchevel«

„Ahoj," obejmu ráno čile Émiliena.

„Ahoj," odpoví mi a začneme moje věci dávat do kufru. Za chvíli se připlahočí dost unavená Julia a Justine.

,,Tahle nás budit! Otevřít nám okno a ještě k tomu rapovat operu!" lamentuje Justine a s Juliou rvou do kufru věci. Pak nasedneme do auta.

S Justine sedíme vzadu a Julia sedí na místě spolujezdce. Ihned se začne prohrabávat cédéčky a když nějaké vybere, strčí ho do přehrávače, který je v autě.

Já se rozhodnu natočit další vlog na svůj YouTube kanál.

„Co děláš?" zeptá se mě Julia, když začnu mluvit začátek.

„Točím vlog. Zamávej do kamery Justine!" řeknu a kopnu do Justine.

„Co? Jo, ahoj."

„Tohle byla inkognito Justine s mojí čepici přes obličej. Jedu totiž do Albertville s mými třemi kámoškami."

„Jo jo, já jsem nejlepší kámoška tady Amelie, jmenuji se totiž Emilka," začne Émilien pisklavým hlasem.

„Zmlkni," řekne už zase polospící Justine Émilienovi.

Vypnu natáčení a chvíli jen poslouchám hudbu.

***

Ani se nenaděju a jsme v Albertville. Holky vystupují a jdou za svými rodinami. Já se nechci loučit s Émilienem. Nechci přijít o jediného kamaráda (nepočítám bráchu).

„Ahoj," říkám, když ho objímám na nádraží a po tvářích se mi kutálí jedna slza za druhou.

„Ať se ti daří. Budeme si psát. A volat."

„Jasně. Už musím, ať mi to neujede."

„Jo to by bylo blbý."

„Tak se měj hezky," mezi slzami už skoro ani nemůžu mluvit.

Émilien už taky jen něco řekne mezi slzami a za chvíli, ani nevím jak, sedím ve vlaku a přemýšlím.

Přemýšlím, proč jsem si jen do života zatáhla další osobu, po které mi bude smutno, proč jsem se začala bavit s dvojnásobným mistrem světa. Já, co nikdy nic nedokázala. Proč se najednou cítím tak prázdná, jako by tu část mě chyběla, jako, jako bych nebyla celá?

***

Za hodinu a něco jsem v cílové destinaci a jdu i se svými saky paky na hotel.

Docela mě zajímá, s kým budu na pokoji. Samozřejmě to natáčím. Už se těším, až si večer odpočinu při stříhání.

Zaklepu a otevřu dveře.

„Ahoj," řeknu potichu.

„Ahoj. Já jsem Camille. Ty musíš být Amelie, že ano?"

„Jo přesně to jsem já."

„Jakou chceš postel?"

„To je jedno. Ale díky za optání."

„Fajn, tak můžu tu u okna?"

„Jasně."

Svoji tašku položím na druhou postel a zamumlám do kamery něco ve smyslu, že je to zatím vše.

„Představím ti zbytek týmu. Jsou ve vedlejším pokoji.„

Jen přikývnu a tak jdeme na pokoj 17, který se nachází přímo vedle našeho.

Camille se ani neobtěžuje s klepáním a do pokoje rovnou vejde.

„Tessa, Coralie a Clara. Holky tohle je Amelie," představí nás vzájemně Camille.

„Ahoj," řeknou a já jim odpovím to stejné, jen ne tak nahlas.

„Za chvíli je oběd, tak se tam uvidíme," řekne jen Camille holkám a jdeme zpět na náš pokoj."

Camille zabouchne dveře.

„Asi moc Nevis jak to tu funguje, takže všechny reprezentace jsou spolu na hotelu. Aspoň teda tady. Snídaně je od sedmi do osmi třiceti, oběd od dvanácti do třinácti a večeře od osmnácti třiceti do devatenácti třiceti. Trenér ti kdyžtak vysvětlí to ostatní."

„Ja to znám. Jezdila jsem v evropském poháru s nedávno jsem jela super-G ve světovém poháru."

„Vážně? To jsme si tě asi nevšimly."

„Bydlela jsem sama a jídlo jsem si dělala sama. No a po závodu jsem hned jela domů."

„Aha. No tak se můžeš vybalit, já jdu ještě pro něco za trenérem."

„Tak zatím ahoj."

„Ahoj."

Odejde a já si sednu na postel. A zase přemýšlím. Zase se cítím tak sama a prázdná. A poloviční. Ale ne tak sama, jako když mi chybí Clement. To se cítím tak sama, ale s nadějí, že za pár dní ho zas uvidím, ale, ale s Émilienem je to něco jiného. Třeba už se nikdy neuvidíme....

Tak tam sedím a nic nedělám. Než se ozve telefon. Na displeji se objeví jméno Clement, takže to zvednu.

„Čau," pozdravím ho.

„Ahoj Ameli. Jak se máš? Už jsi na hotelu?"

„Jo jsem a mám se dobře."

„A to ti mám jako sežrat?"

„Ale já se MÁM dobře," říkám, ale hlas se mi třese.

„Já vím, že tu chybím, ale mohla by ses sebrat."

„Nějak si věříš."

„To já vždy."

„Já vím. No budu muset jít na oběd, tak se měj hezky a dobrou chuť."

„Dobrou. Taky bych se měl jít najíst."

„Ahoj."

„Čus bus autobus."

Položím hovor, upravím si svůj účes a jdu na oběd. Z vedlejšího pokoje slyším holky se smát. Jako vždy. Já sama a ostatní se baví.....

Nová kapitola konečně tady ;-)
Jsem ráda, že jsem něco ze sebe vyplivla, asi mám nějaký blok nebo co....
Co říkáte na dnešní štafety?