Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Clement v akci«

Pohled Émiliena:

„Ne, já už pojedu, jen bych si chtěl s Émilienem chvíli promluvit," řekne Clement.

Vyděšeně se podívám na Amelii.

„Osamotě," dodá ještě a já mám pocit, že mě z toho raní mrtvice.

„Jo tak já někam půjdu nebo tak," řekne Amelie.

„Ne, ty se ti posaď třeba tady, na gauč a my půjdeme na chodbu," řeknu a ukážu do obýváku, který jsem se snažil pořádně uklidit. Ne že by to tak vypadalo.

S Clementem vyjdeme na chodbu.

„Jen jsem ti chtěl říct, ať si to užijete," řekne a já se na něj podezíravě podívám.

„Tak dobře, chtěl jsem ti říct, ať Amelii neublížíš. Když ses jí přestal ozývat nebo tak něco, byla vážně mimo."

„To já taky. Já vlastně ani nevím, proč jsem jí přestal odepisovat a zvedat hovory."

„Minulost necháme minulostí. Jen ti chci říct, že je na vás vážně vidět, že k sobě cítíte něco víc než kamarádství. Je to viditelné na první pohled, jak se na sebe díváte."

„Já mám Amelii rád více než kamarádku, ale ona mě určitě ne," odpovím mu.

„Sorry, ale vy jste fakt zabedněnci," řekne.

Vím přesně co by řekla Amelie. Řekla by: Hlavně že ty ne nebo Ale ty jsi ještě větší. To je jeden z mnoha důvodu, proč ji mám tak rád.

„Hele ona je do tebe zabouchnutá až po uši. Ježiš, to je hodin, už budu muset jet. Jen se rozloučím s Amelií."

Přikývnu a jdeme ke mě do bytu. Clement zlehčuje atmosféru vtipy a vtipnými příhodami s Ameli.

***

Zpět pohled Amelie:

Brácha a Émilien vejdou do bytu. Díky bohu jsou oba vysmátí jak lečo.

„Ségra užij si to, měj se krásně a nevím co dál říct, takže ahoj," řekne brácha a obejme mě.

„Budeš mi chybět," řeknu mu na to a taky ho obejmu.

„Tak se měj hezky Emile, nezapomeňte sníst ty palačinky, nezabijte se a nashle!" už jen zamává a zabouchne dveře.

S Émilienem vyprskneme smíchy. Tohle mě ještě neopustilo. Pamatuji si, jak jsme byli na zájezdu se školou a učitelky kontrolovaly večerku. Vždycky když odešly, smáli jsme se jako největší šílenci.

„Tak co budeme dělat?" zeptá se mě.

„Nevím, můžeme už jít lyžovat. Ale první bych něco snědla. Můžeme sníst ty palačinky co udělala moje mamka, protože Na návštěvy se nikdy nechodí s prázdnou."

„Tak fajn. Vlastně mám taky hlad."

Ze své obří tašky vylovím jednu ze dvou velkých krabic s palačinkami. Émilien vrhne na palačinky výraz typu Tolik?!

„Mam ještě jednu takovou krabici. Mamka je prostě mamka. Asi si myslela, že tu budeme trpět hlady.

„To teda ne. Moje mamka mi tu přinesla Tarte Tatin. A ještě milion tun brambor a masa."

„Mám takový pocit, že naše mamky jsou si asi dost podobné."

„Taky si myslím. Jdu najít něco na ty palačinky."

Émilien hledá něco ve skříni a já mezitím vytáhnu talířky a dám na ně palačinky.

„Snad nevadí, že jsou studené," řeknu.

„Studené jsou nejlepší," řekne a ze skříně vytáhne Nutellu.

„Doufám, že máš ráda Nutellu," řekne.

„Neznám nikoho, kdy by ji neměl rád."

Tak se teda sedneme a sníme hooodně palačinek s hromadou Nutelly. Pak se oblečeme do lyžařského, vezmeme moje lyžáky, lyže, hůlky a helmu s brýlemi a jdeme do auta. Emilien dojede až ke sjezdovce.

Pak mu půjčuje lyže a jdeme vedle sjezdovky.

„Ty boty jsou mega divné," stěžuje si Émilien.

„Hele nasaď si ty lyže," řeknu, když už jsem připravena k lyžování.

„Ale to nejde."

„Tak do toho pořádně zatlač."

***

Sedím na posteli. Velké posteli. Émilien leží na gauči, kde už asi spí. Já být jím, tak si seženu od někoho nějakou matraci. No co.

Mám na sobě pyžamo s jednorožcem, co mi dal na mě osmnácté narozeniny brácha, takže už je hezky seprané.

Jak říkám, Émilien už spí, taky už je celkem pozdě. Já ale nemůžu spát, tak projíždím instagram a posílám bráchovi otravné zprávy.

Nakonec usnu. Ale asi jen na dvě hoďky, pár minut po půlnoci se vzbudím. V posteli se pěkně převaluju.

„Spíš Ameli?“ ozve se z obýváku.

„Ne. Tak divoké spaní zase nemám.“

„Tady se vůbec nedá spát.“

„Jsem si říkala, že sis měl sehnat nějakou matraci.“

„Tak velké IQ zase nemám.“

„Hele jestli chceš, pojď ke mně, ve tvé posteli je místa dost.“

Slyším jen kroky a pak zavrzání postele.

„Ahoj,“ řekne Émilien a lehne si vedle mě

„Čau,“ odpovím mu.

Kdyby nebyla půlnoc a tím pádem tma jak v pytli, tak se díváme navzájem do očí.

„Dobrou noc Ameli.“

„Dobrou noc Émiliene.“

Já se tak strašné omlouvám. I když to skoro nikdo nečte. Stejně se omlouvám.
Dneska vážně není víkend a ještě k tomu kratší kapitola. Vážně se omlouvám <3