Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Svět se zbláznil...«

Ani nevím jak, ale stojím na letišti, brácha říká Alexovi, co mu má koupit, Nastasia si vzala moji kameru a natáčí prohlídku letiště a všichni tu čekáme na letadlo směr Peking.

Ano, je to tak, kvalifikovala jsem se na olympiádu! Třinácté místo v Záhřebu, osmnácté z obřího slalomu v Krajinské Goře, patnácté ve slalomu na tom stejném místě, jedenácté v Schladmingu (o jednu setinu za top 10!) a čtrnácté v Kornplatzu. Ano, já vím, ani jedna TOP deset, ale na Peking to prostě stačilo! Slovy se to nadšení nedá popsat. Samozřejmě když mi to trenér řekl myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Pak jsem si v duchu pomyslela: Svět se reálně zbláznil! A až pak mi došlo, že opravdu jedu na zimní olympijské hry 2022 do Pekingu!

S Émilienem jsme si od Záhřebu nepsali ani nevolali. Teda já mu včera napsala:

Možná se uvidíme v Pekingu.

I když pochybuji o tom, že si to přečetl. Navíc budem úplně jinde, oni totiž budou někde v horách

,,Ségra chceš něco k jídlu?" zeptá se mě brácha.

,,Ani ne, ale díky," odpovím. Navíc mám ještě trochu jídla od mamky. Do sluchátek si pouštím písničky a tak se na mě ostatní dívají trochu jako na šílence. Totiž já když poslouchám hudbu musím při tom "tančit". Někdy to vypadá více jako tanec a někdy méně.

,,Nemá epileptický záchvat," slyším se ptát Mathieua

,,Netuším," odpoví brácha a pokrčí rameny.

,,Podle mě jen poslouchá hudbu," řekne na to Alex.

,,Přesně to dělám!" křiknu na ně a dál si jich nevšímám stejně jako Thibauta a těch ostatních.

Tahle banda orangutanů, oslů a všech možných zvířat mě stále přestává zajímat čím dál víc než za něčím jak dlouho, Asi za hodně, protože jsem poslechla strašně moc písniček.

,,POJĎ SÉGRA AŤ NÁM TO NEULETÍ!!!" slyším křičet Clementa a tak jdu

***

V letadle většina z nás spí - je totiž už vážně pozdě. Jen já nemůžu spát a jak nějaký šílenec spamuju Émiliena. Stejně to ani nečte a ignoruje to. Nechápu, proč to pořád zkouším! Nakonec usnu jen na půl hodiny a o kom se mi zdálo? No samozřejmě že o Émilienovi. Musím se smířit, že se na mě zkrátka vykašlal (slušně řečeno).

Za hooooodně dlouhou dobu přistáváme na letišti v Pekingu, kde to vypadá jako při stěhování národů.

Všude zmatek, lidi tu vapadají jak na Marsu. Naštěstí už jsme zachvíli v olympijské vesnici, kde se konečně pořádně najíme.

Můj pokoj se mi líbí, i když, ony jsou vlastně všechny stejné. No, okamžitě se vybalím a za chvíli už to tam opravdu vypadá, jako v mém pokoji. Se svou práci jsem spokojena. Když mu přijde Clement přinést nějaké věci, co jsem si zabalila k němu (protože mám menší tašku), okamžitě se začne smát.

,,Čemu se tak směješ?" zeptám se ho.

,,Vidím, že už ses tu zabydlela."

,,Nějaké námitky?"

,,Ne. Jen že můj pokoj tak bude taky vypadat."

,,Nebo spíš hůř."

,,Ha ha. Tady máš ty svoje serepetičky, co nevím, na co potřebuješ a čau."

,,Ahoj!"

Clement odejde a já jdu natáčet další část Vlogu z Pekingu.

Když dotočím, jdu si dát sprchu a pak jdu spát.

***

Při snídani děláme tak trochu blbosti a já všechno pečlivě dokumentuji na kameru. Ostatní sportovci se na nás dívají dost divně. No co. Dokonce i Tessa a ostatní holky se zapojují do mluvení a mávání do mojí kamery. Konečně mám pocit, že někam zapadám. Ostatní sportovci a nejen s Francie zamávají do kamery, když vidí, že na ně mířím. Je tu vážně skvělá atmosféra, i přes ten covid. Stále nemůžu uvěřit, že jsem tady a že budu prostě reprezentovat naši zemi na olympiádě!

Po snídani na mě padne taková divná nálada. Nevím proč, ale prostě se najednou rozbrečím. Sedím u postele a slzy mi tečou po tvářích.

,,Jsi v pohodě Amelie?" zeptá se někdo za mnou a já poskočím.

,,Hele, klepat tě nenaučili?" zeptám se Alexe.

,,Jo. Jen. No jsi v poho?"

,,Vypadám tak snad?"

,,Jo dost blbá otázka, já vím," odpoví mi a sedne si ke mě.

,,Co chceš?" ptám se přes slzy.

„Nechci, aby jsi tu byla sama a brečela tu. Jsi sestra mého kamaráda. A můžeš z toho onemocnět."

„Zníš jako moje mamka."

„Ja vím. Jen kdybys ses chtěla někomu svěřit a ne Clementovi, já nebo kdokoli jsme tu pro tebe."

„Našla jsem si jednoho kamaráda. Měla jsem ho strašně ráda. Bylo to před Vánoci. Strašně jsme si rozuměli a pořád jsme se smáli. Pak jsme si pořád volali nebo psali, ale jednoho dne mi přestal odepisovat. A já, já ho měla ráda. Skoro více než kamaráda. Vážně strašně ráda. Tak moc ráda jsem nikoho neměla ráda. A když mi teď neodepisuje, když mu něco pošlu, on mi nic nenapíše, mám pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce. Strašně to bolí. A navíc jsme vlastně tak blízko a při tom se nemůžeme potkat. A i kdyby si to přečetl, myslel by si, že jsem ubohá, protože tolik zpráv. Skoro každý den několik..."

„Ty ses asi vážně zamilovala."

„Cože?!?!"

„Takhle se chová zamilovaný člověk. Sám jsem to zažil. A jestli tě nemá rád, nestojí to za to. A když za to nestojí, tak to bude dobrý."

„Neříkej, neříkej to prosím Clementovi."

„Nebij, neřeknu."

„Díky."

A tak tam sedím na zemi a brečím. Alexis sedí na posteli a nechá mě brečet. Jsem ráda, že neodešel. Nejsem v tom teď aspoň sama...

AHOOOOJ!
NeMůŽu UvĚřIt, Že To DaLi!!!
STŘÍBROOO PRO TY NEJLEPŠÍ LIIIDIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII! O MŮJ BOŽEEEEEEEEEEE. JÁ RO NEMŮŽU ROZDÝCHAAAAATTTT!!!!
SORRYYYY ZA TOHLEEEE ALEEEEEEEEEE TOOOO JINAAAAK NEJDEEEE. JSEM TAK MEGA ŠŤASTNÁ A POSKAKUJI PO DOMU JAK NEJVĚTŠÍ ŠÍLENEC SVĚTAAAA!!!