Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Prolog«

Stojím ve startovní bráně na mé první zastávce světového poháru ve Svatém Mořici. Mám číslo 46, tak doufám, že trať ještě bude dobrá.

Ve včerejším Super G jsem dojela čtyřicátá první, no takže do Super G v SP už asi nenastoupím.

Jen škoda, že teď nemůžu sledovat, jak můj brácha jede ve Val D'isère. Co jsem viděla, že v prvním kole dojel první. Doufám, že se na to druhé stihnu podívat aspoň na telefonu. No v téhle disciplíně ho asi těžko napodobím....

To už se spustím dolů z kopce. Jedu a zatočím, jedu a zatočím. A tak pořád dokola.

Za chvíli už jsem v cíli. Třicáté deváté místo. No skvělý.

Odjedu se převléct a pak jdu, jako všechny holky od nás, udělat rozhovor jednomu reportérovi.

„Dobrý den, Vítem zde Amelii Noel."

„Dobrý den."

„Co říkáte na své výkony ve světovém poháru?"

„Jako na to, že Super G není moje disciplína dobrý. Prostě mě tu dali po tom mém překvapivém vítězství v Evropském poháru."

„Jaké máte plány na příští víkend? Jsem vás očekávat ve Světovém nebo Evropském poháru?"

„Příští týden mám volno, teď jsem jezdila všechny závody v Evropském poháru kromě sjezdu, takže budu mít pauzu, ale uvidíme, jestli mě nenominují na obří slalom do Courchevelu, to bych pak asi jela."

„Tak doufáme, že to klapne a všechno nejlepší k vašim zítřejším narozeninám."

A jo! Já mám vlastně zítra narozeniny! To jsem zvědavá, co zas můj úžasný bratříček vymyslí. Někdy sice odloží "zážitek" až na léto, ale vždycky je to něco a lá seskok padákem (tohle jsem zrovna zavrhla.)

„Děkuji. Na shledanou."

„Na shledanou."

Vezmu lyže i hůlky, dám je servisákům a jdu se zabalit na hotel. Už se tak strašně moc těším domů.

Balení chvíli trvá. Ještě když se pro tom dívám, jak závodí brácha, který nakonec dojede první. No jsem trochu nepořádná, takže musím lozit pod postel, ale i pod skříň. Taky mi to trvá skoro dvě hodiny. Příště si ani vybalovat nebudu.

***

Konečně vystupují z auta před domem, kde bydlím už krásných dvacet let.

Vezmu svůj kufr z kufru auta, najdu v kapse klíče a odemknu si. Už slyším svého bratra Clementa. On tu sice už nebydlí, ale projel kvůli mým narozeninám.

Zavřu dveře a pověsím tu úžasně teplou bundu na věšák.

„Čau sestřičko," už je u mě Clement a objímá mě.

„Ahoj," také ho obejmu.

„Jak bylo v Itálii?"

„Šlo to. A co ty a Val D'isère?"

„Skvělé to bylo."

„Amelie, dáš si něco k jídlu?!" ozve se z kuchyně mamka.

„Jo! Mám hrozný hlad!"

„Tak přijď."

„Mami já bych si dal taky."

Zasměju se. Když chci já, on taky.

„No tak pojďte oba, ale rychle, ať vám to nevystydne."

Tak teda jdeme do kuchyně a dostaneme jídlo. Vrhne se na to, jak kdybychom sto let nejedli.

Za chvíli to máme v sobě, já vezmu kufr a jdu do svého pokoje. Clement hned za mnou a pomůže mi všechno vybalit.

Samozřejmě si k tomu pustíme rádio a dopadne to tak, že spolu zpívané písničky jako The One And Only a Dancing Queen.

Ahoj.
Tohle je moje první kniha, no tak doufám, že se vám bude líbit. Budu se snažit vydávat co nejčastěji, ale nevím, jak často to bude, protože jsem teď dlouho nebyla ve škole a musím toho dost dohánět.
Budu ráda za každý hlas a komentář