Někteří lidé nám mohou ublížit opakovaně a my jen pokorně sklopíme hlavu a vždy jim to odpustíme.. Bláhové? To určitě ano, jenže taková je slepota a naivnost lásky..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Natálie ležela na posteli. Její ruce svíraly chladné povlečení. Bylo tady větší teplo, když spal vedle ní. Ale, když odešel vzal všechno stěstí a teplo pryč. Jungkook. Natálie začala potichu vzlykat. Nemohla přestat plakat, při pomyšlení na něj. Nebylo to sbohem co jí tak bolí, byly to vzpomínky, které jí pronásledují.
Flashback~
Byl slunečný den. Květiny rostly a všichni lidé na Zemi byli šťastní. Vše v tomto momentě bylo jako z knihy, která byla plná fantazií.
''Oppa! Koukej, co jsem našla.'' Nataliín obličej se rozzářil, při jejím nálezu.
''Wae? Co jsi našla, jagiya?'' Zeptal se.
''Oppa, tyto květiny jsou nádherné, nemyslíš?'' Řekla a ukázala mu květiny.
Jungkook se podíval na květiny. Byly nádherné, jako nějaké vzácné květiny, které člověk za život uvidí jen párkrát, ale nebyly tak vzácné jako klenot, který našel ve svém životě. ''Natali-ah, ty květiny jsou opravdu nádherné, ale ty víš, že jsi nejnádhernější na světě.''
Tyto slova udělala z Natálie rajče. Doslova.
''Oppa, přestaň říkat hlouposti.''
''Říkám pravdu.'' Zasmál se, uchopil její obličej do dlaní a přitiskl jeho rty na ty její.
''Miluju tě, Natálie.'' Zašeptal v polibku.
''Miluju tě Jungkooku.'' Zašeptala.
Konec flashbacku~
Miluju tě. Tyto dvě slova, už nikdy znovu neřekne. Slova, která nikdy neuslyší z jeho úst. Slova, která se vytratila běhěm sekundy. Už nikdy jí tyto slova neřekne, protože jí nemiloval. Nataliína bolest se jen zvyšovala. Ta bolest byla jako by spadla z dvou set patrové budovy, přejelo auto, ale přesto stále žije. Slzy jí stékaly po líčkách a dopadaly na zem. Plakala týdny, přeskakovala jídla. Rodina měla starosti, chtěli jí poslat k lékaři, ale nešla. Proč? Protože lékař nemůže vyléčit zlomené srdce.
Pokračovala v plakání, chybí jí přítomnost Jungkooka. Souhlasila by se vším, co by jí kdo chtěl vzít, kromě Jungkooka. Uvažovala jestli cítí tu stejnou bolest jako ona. Ale pokud ne, neměla by o tom přemýšlet. Stejně jí nikdy nemiloval. Všechno bylo jen předstírání. Faleš. Slovo, kvůli kterému se její svět zhroutil.
Po hodinách breku, konečně usla. Její oči byly pořád červené z plakání, a kruhy pod očima byly viditelné. Stopy po slzách zůstaly na jejích líčkách. Bylo jasné, že je její srdce zlomené na milión kousku.
Jediný člověk na kterého se mohla obrátit, byl ten člověk, který jí ublížil. Nebyl tady už nikdo.
