Někteří lidé nám mohou ublížit opakovaně a my jen pokorně sklopíme hlavu a vždy jim to odpustíme.. Bláhové? To určitě ano, jenže taková je slepota a naivnost lásky..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ale pak najednou všichni uslyšeli zastenání.
Jungkook.
Probouzel se.
Všichni obklopili postel a sledovali probouzijícího se Jungkooka. Pomalu otevřel oči, první věc co viděl byly úsměvy na tvářích jeho kamarádu.
''Jungkooku, jsi v pořádku!''
Každý objasnil jeho obavy o něj a Jungkook si toho cenil. Byl rád, že se o něj takhle starali.
Hoseok se na Jungkooka usmál. ''Někdo speciální, je tady pro tebe.''
Kluci udělali místo pro Natálii, aby jí Jungkook mohl vidět. Nedalo se říct jestli je šťastný nebo naštvaný, jeho tvář zůstala bez výrazu. To byl ten moment, kdy byla Natálie vystrašená, protože si myslí, že ji Jungkook nevezme zpátky za tu noc.
''Necháme vás osamotě.'' Řekl Namjoon. Napětí kolem nich, bylo moc i na něj.
Kluci do pár sekund opustili pokoj a nechali je osamotě. Natálie se mu nedokázala podívat do očí.
''Proč jsi tady?'' Zeptal se Jungkook s náznakem nenávistí v jeho hlase.
''Byla jsem na cestě k vašemu domu, když jsem uviděla jak tě nesou na nosítkách, měla jsem o tebe strach.'' Zašeptala Natálie.
''No, neměla jsi to dělat, teď už jsi pro mě nikdo.'' Řekl Jungkook, jeho tvář byla stále bez výrazu.
Natálie nemohla už udržet slzy. ''Jungkooku, prosím to neříkej. Potřebuji tě. Lituju, že jsem neprozkoumala celý obsah té krabice. Kdybych si přečetla ten dopis dřív, přišla bych a řekla bych ti jak moc tě miluju, bez ohledu na to co se stalo. Když jsem si ho přečetla, nevěděla jsem co dělat, byla jsem dotknutá, že muž jako ty mě miluje natolik, aby mě opustil jen pro mé bezpečí. Jen ti chci říct, že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Nikdy. Prosím neříkej to.''
Posledních pár minut bylo v místnosti slyšet jen Nataliino vzlykání. Jungkook jí věřil a bolelo ho vidět jí plakat. Zvedl se z postele a šel k Natálii.
Položil ruku na její rameno. ''Omlouvám se za to, co jsem řekl. Jen, že jsem tě už ztratil. A vidět tě znovu mi jen připomíná, že už nejsi má, proto jsem se tak zachoval.''
Jungkook jí pevně objal. Natálie plakala do jeho hrudě, ale nebyly to slzy smutku, ale radosti. Zvedl jí bradu, aby se na něj dívala a utíral jí slzy.
''To je v pořádku. Jsme spolu. Stojíš o to být znovu má?'' Zeptal se Jungkook, tentokrát s úsměvem na tváři.
''Samozřejmě, že ano! Raději bych umřela, než být s někým jiným.'' Odpověděla Natálie.
Jungkook stále držel Natálii pevně v objetí a Natálie jeho. Chybí jím ty momenty, které měli předtím.
Když v tom najednou Jungkook zakašlal.
''Jungkooku, co se děje?'' Zeptala se Natálie se strachem.
''Já.. *Kašel*.. nemůžu *Kašel*..'' Nedokázal mluvit bez toho aniž by nezakašlal.
Kašel pokračoval. Natálie byla v panice. Okamžitě zavolala lékaře. Když přišel, požádal Natálii, aby počkala venku.
Když doktor vyšel, Natálie se ihned k němu přiřítila. ''Doktore, co se děje?''
Doktor se prvně podíval na své ruce, než jí to řekl. ''No, on je..''
