Odrazy duše

Klid před bouří

Dusivá mračna na obzoru slibují déšť. Díváš se na ně, ale nevidíš šedivé kupy plné nevybité energie, necítíš to ticho před bouří, jako by vzduch téměř praskal. Nikdy jsi je nevnímala a nikdy nejspíš ani nebudeš. Doma, kdysi dávno v nekonečnu hvězd, ti říkávali srdcesnílek. Ale od té doby už uplynulo tolik let. Víc, než na kolik vypadáš v tomto čase.

Vzpomínáš si, že tě nechali přežít až sem, do tehdy budoucího světa. Proč? Těžko říct. Nepamatuješ se. Máš hlavu plnou snů a představ, naděje, hněvu, strachu i lhostejnosti. Ztrácíš se. Tmavě hnědýma očima bloudíš po stromech lemujících polní cestu, kterou se ubíráš. Šedé město se ti ztratilo za zády už dávno, přesto stále vnímáš tu změť cizích myšlenek a pocitů, jež se ti tlačí do hlavy.

Jak daleko budeš muset dojít, než z nich zbyde sotva šum? Pokračuješ dál, neslyšné štěbetavé hlasy slábnou a vytrácejí se. Nadechneš se stojatého vzduchu a až teď zaznamenáš, jak zvláštně chutná. Jak praská v nose a svou těžkostí svírá hrdlo. Zaostříš na mračna. Nestihneš ani povytáhnout obočí, když do tebe udeří clona deště.

Hlavu ti vyplní čisté nic. Tak krátké a tak vzdálené, že ho sotva zaznamenáš, ale je tam. Zavřeš oči a nastavíš téměř bolestivě bubnujícímu dešti tvář, abys na to ticho zapomněla.

Má smysl se bránit? Má smysl životadárné vodě utíkat pod stromy? Zažila jsi už tolik přeháněk i bouří. Víc než bys sama chtěla. Jak dlouho tě ještě tenhle svět bude snášet? Sama nevíš, jestli by sis vůbec přála zemřít. Spočinout v rakvi a už nikdy se neprobudit. Děkuješ vesmíru, že ta volba nenáleží tobě. Někdo jiný rozhodne, stejně jako ty teď rozhoduješ za ostatní.

Ne přímo. Od toho srdcesnílci nejsou. Alespoň tohle si pamatuješ, tenhle střípek vědomostí, jichž jsi kdysi měla plnou hlavu. Tak proč ses tedy zrodila? Dekády bloudíš mezi lidmi, až jsi zapomněla, kdo tě stvořil a čím tě pověřil. Proč ti začal říkat srdcesnílek? Jaký úkol ti dal, že kvůli němu přežíváš celé generace? Že nemáš vlastní domov, přestože chodíš ulicemi a dáváš lidem jejich snový? Chybí ti vlastní emoce a pocity, živíš se na cizích a splétáš je do iracionálních představ. Jsi na lidech závislá a oni jsou do určité míry závislí na tobě a tvojí moci. Věčný kolotoč, z něhož není úniku. A i kdyby ano... Cit by ti nic dát nedokázalo.

Spadneš. Je to tak rychlé, že sotva zaregistruješ dotek dvou tlapek s drápy na břiše, než tě malý černý pes ve vířivém zmatku bez nahoře a dole povalí do bláta cesty. Stojí nad tebou s vrtícím ocasem a očichává tvou tvář, jako by ji znal. Těžce nabíráš vyražený dech, ale sotva by ses mohla zlobit. Na zvířata se nikdy nezlobíš. Přestože jejich srdce a duše, touhy, sny a radosti jsou ti zapovězeny, ráda se díváš do jejich očí, ze kterých umíš číst stejně, jako by to dokázal kterýkoli člověk. Připadáš si normální.

„Nelly, ke mně!" ozve se hlasitě, tónem plným vylekaného hněvu. Kdosi ještě zapíská a fenka se poslušně odtrhne, aby zaujala místo u nohy své paničky. Neochotně zvedneš oči. Nutnost čelit další vlně pocitů, jež ti nepatří, dalším myšlenkám, jež pohřbí ty tvé, bys popsala jako nepříjemnou součást svého života, zvlášť když tě stále ovliňují uspěchaní, vynervovaní lidé z města, ale lidské zásady mají určitá pravidla.

„Moc se omlouvám," vyhrkne nevysoká dívka se světlými vlasy nalepenými na čele, zachumlaná do nepromokavé bundy. Levou rukou si přidržuje kapuci, aby ji sílící vítr nesfoukl, pravou odmotává od pasu černé vodítko, jehož volnou smyčku zachycuje za psí krk. Klopí oči, pořádně se na tebe nedívá a tiše, ostře promluví na fenku. Ta schlípne uši, zatímco lítostivě vzhlíží k vůdkyni své maličké smečky.