Nejste jediní, v přátelství je síla (Fred Weasley, George Weasley)

Ticho

Měla pocit že jí sdrce za nedlouho vyskočí z hrudi a plíce ji nepříjemně pálili, jak se snažila popadnout dech. Ale i přes to se znovu rozeběhla dál do tmavých chodeb sklepení...

Jessica běžela dál, byla odhodlaná Freda najít. Muselo být už po večeři když se svezla na kolena u jednoho z brnění co postávali na chodbách.

Terve po chvíli si uvědomila že je v druhém patře a kousek odtud je umývárna ufňukané Uršuly. Sice pochybovala o tom že by Fred byl zrovna tam, ale kvůli tomu tam nešla.

"Uršulko?"zavolala na ducha mile a doufala že bude mít dobrou náladu.

"Co zase potřebujete vy dvě!"obořila se na ní Uršula a pak zmateně zamrkala když spatřila jen jednu z dvojčat. Jednou tu totiž ještě se sestrou chystali jeden žertík a slíbili že za ní přijdou, jenže to bylo ve druhém ročníku a to pak Ann byla na ošetřovně.

"Dnes jsem ti jenom já - Jessica," unaveně se na ní usmála,"pohlídala bys mi tu prosím věci?"

"Tss! Já tu nejsem od toho abych ti tu něco hlídala!" Vypískl duch dívky.
"Ale víš že když si to nechám ty věci, tak se pro ně pak vrátím?"zmínila jakoby mimochodem Jess.
"No tak dobrá,"usoudila Uršula a přilétla blíže.

Jessica vytáhla kovový starý kýbl, který už byl nejspíš těch padesát let, co jsou mimo provoz a pomocí čistícího kouzla ho zevnitř vyčistila. Následně do něj začala části svého Famfrpálového dresu, který ji při běhu zavazel.

"Díky Uršulo, tentokrát vážně přijdu," usmála se na ní a kýbl s oblečením zasunula pod umyvadla - na sobě teď měla černé legíny a svetr, ne že by v tom bylo takové teplo, ale rudý hábit ji moc překážel.

Ještě si chtěla opláchnout obličej vodou, jenže kohoutek který ji znovu přišel pod ruku byl rozbitý a voda z něj netekla, tak zkusila umyvadlo nalevo, které už bylo v pořádku. Napustila si vodu do dlaní a opláchla si obličej, voda jí přitom příjemně zastudila na rozpáleném čele. Ješte by se napila, po tom běhání měla neskutečnou žízeň, ale nedůvěra ve vodu jenž kolovala tímhle potrubím byla větší, tak ještě věnovala poslední úsměv duchovi a vydala se do útrob hrudu.

Měsíc byl už dávno vysoko na nebi, když už po několikáté probíhala stejnými chodbami, ale marně. Freda stále nenašla, ale ještě to vzdát nechtěla. Možná byl občas dost na zabití, ale taky moc fajn, byla sním legrace a jeho vzhled taky nebyl k zahození. Jenže teď se s tím veselým klukem něco stalo a ani jeho vlastní dvojče nevědělo co. Potřeboval pomoc a osud tomu chtěl aby zrovna Jessica tady už kolik hodin běhala po hradu.

Už se chtěla znovu rozeběhnout, když se před ní vynořila osoba, kterou na první pohled nepoznala. Strašně se lekla, než však stihla vypísknout úlekem, postava ji zacpala pusu.

"Klid Jess, to jsem jenom já, Lee Jordan! Posílá mě George!" Zašeptal a podával ji kus pergamenu a pak stejně náhle jak se objevil tak zmizel.

"Pergamen... Od George... " Přemýšlela nahlas a prohlížela si prázdný kus pergamenu, který ji byl povědomí.

Najednou uslyšela kroky, někdo ji nejspíš slyšel a tak se potichu rozeběhla k jedné z tajných chodeb, do které je kdysi zatáhli Fred s Georgem.

A pak ji to došlo, to nebyl jen obyčejný pergamen, jasně že ho znala! Pobertův plánek! Na štěstí si zrovna tento moment dobře pamatovala, protože po tom co se o plánku dozvěděli, už kolikrát plánovali že si ho nenápadně 'vypůjčí'.

"Slavnostně přísahám že jsem připravena ke každé špatnosti," zamlumala a pergamen se jí před očima začal měnit na jeden z nejúžitečnějších kouzelných předmětů v Bradavicích.

Její oči kmitali po plánku s největší rychlosti jsou dokázala. Oddychla si když na ošetřovně spatřila jméno své sestry, přece jenom Pobertův plánek neukazoval jména mrtvých lidí, takže Anne musela být v pořádku... V rámci možností.

Fred Weasley ... Jess párkrát nechápavě zamrkala. "To jako vážně! On byl celou dobu ve sklenících!" Praštila se do čelo, on byl geniální ale jeho myšlení někdy vážně nechápala. Většina lidí by šla třeba na astronomku nebo do nějaký volný učebny, ale on ne... On se vloupe do skleníku, no není to unikát! Říkala si sama pro sebe, když si uvědomila že ji čeká běh přes celé Bradavice.
Ale on jí za to stál...

Běžela... Zase... Ano... Zase... A divila se že jí plíce ještě nepraskly, v boku ji nesnesitelně píchalo, ale ona stejně neměla v plánu zastavit když už konečně věděla kde je.

"H-ha...! Našla... Našla jsem tě...!" Zavolala Jessica do skleníku, který se na první pohled zdál prázdný, ale ona se vší jistotou věděla že tam někde Fred je. "Teď pikáš ty...!" Vydala ze sebe posledním dechem a zkroutila se na špinavou podlahu.

Zpoza jednoho ze stolů vykoukl kus zrzavých vlasů a hned zase zmizel. "N-Neměla jsi sem chodit..."

Jessica si dopřála ještě pár vteřin na uklidnění jejího srdce a pak už se s vyrovnanou tváří postavila. Opatrně našlapovala po navlhlém povrchu, aby tak dopřála Fredovi nějaký prostor na případný únik. Když viděla že se nikam nechystá, napřímila se a již normálními kroky došla až k němu.

Seděl schoulený u květináčů a pohledem hypnotizoval špinavou zem. V tváři byl celý bledý a v jeho hnědých očích by ani Sherlock Holmes nenašel ty typicky poťouchlé jiskřičky, jako vždy.

Ani ona neviděla co se stalo, nikdo to nevěděl, měla pocit že ani on sám. Hledala ho po celém hradě, ale teď když ho našla, nevěděla co dál.

Znali se tři roky... Už po prvních vteřinách jejich setkání byli soupeři... Po většinu času v něm viděla nafoukaného kluka, co si o sobě moc myslí a tak shazuje všechny kolem sebe.

Přesto jakoby v něm viděla někoho, jí tak strašně moc známého...

Nevěděla co říct, měla pocit že by slova stejně ani nepomohli.

Znali se málo, někdy naopak až moc...

Nic neříkala, jen si mlčky sedla vedle něj. Pomalu se táhla k jedné jeho ruce, kterou si opíral o kolena. Když se ho dotkla, ucítila jak se jemně napjal, nejspíš to vůbec nečekal. Vzala ji do svých a jemně stiskla, tím znovu upoutala Fredovu pozornost. Stočil k ní pohled a pořád trochu váhavě k ní zvedl oči. Jen se na něj povzbudivě usmála, hned svůj pohled opět odvrátil.

Chvíli bylo ticho, které působilo až napjatě. Jessica se jen pro sebe krátce usmála než pak promluvila nahlas, "nemusíš nic říkat, někdy slova nejsou to pravé."

Atmosféra se opět změnila, už to nebylo napjaté ticho, ale to příjemné. Věděla, že mluvení je to poslední, co by teď Fred potřeboval.

Mohla uplynout hodina... dvě... Možná i tři. Seděli na zemi skleníku, kolem nich se jen v měsíčním světle po komárech oháněli šlahouny kouzelných květin. Za tu dobu už Jessicu po náročném dni začala přemáhat únava a tak se jen opírala o Freda v polospánku. Plně ani usnout nemohla, na to ji byla moc velká zima, protože byli asi tři hodiny ráno.

Omlouváme se, že teď dlouho nic nevycházelo a bohužel k tomu ani nemáme důvod. Budeme se snažit od teď už vydávat zase pravidelněji a snad už se konečně dostaneme k těm pro nás dlouho očekávaným Vánocům.

P-