Nejste jediní, v přátelství je síla (Fred Weasley, George Weasley)

Ztráta

Utíkala a utíkala. Pryč. Pryč ode všeho, od své sestry, pryč z hradu, pryč od lidí, kteří se jí snažili přesvědčit, že její příbuzná není naživu.

Ne, musí být. Nesmí přeci jak tak zemřít, to nejde.

Několikrát se jí podlomily nohy, ale ona opět vstala a i když už její tělo volalo po zastávce, ona bezmyšlenkovitě doběhla ven až k jezeru, kde se svalila za nějaké křoví, aby jí nebylo vidět.

Až tehdy si dovolila doopravdy začít brečet. Tady už ji nic nenutilo, aby zůstala silná. Tady mohla doopravdy nechat proudit emoce a mohla se rozkřičet.

Byla naštvaná. Byla smutná a zrazená. Křičela, bušila do země, sápala rukama po křoví, brečela a prosila. Nic z toho však nemohlo změnit skutečnost, že jeden z lidí jí nejbližších už se nikdy nevrátí.

Mohla kopat, mohla ničit, vzlykat i slibovat, ale nic z toho už to nedokázalo změnit.

Kdyby jí jely navštívit místo toho, aby jen napsaly dopis. Vždyť to i zvažovaly. Kdyby už při první pochybnosti o její nepřítomnosti něco řekly, možná by teď mohla žít. Možná... Kdyby jen...

Vzpomněla si na svá poslední slova, která jí řekla.

"To je vše co nám na to řekneš?!"

"My zjistíme, že nám celý život lžeš a ty nám na to řekneš tohle?! Nestojíme ti ani za pořádné vysvětlení?"

"Nemůžeš to před námi tajit věčně!"

Slova plná záští a naštváni. Jak moc v tu chvíli litovala, že jí to řekla. Nebylo to snad jedno? Jejich matka byla mrtvá! Už moc moc dlouho, ani ji neznaly. Šlo jen o pokrevního příbuzného. Jejich babička ale byla tím, kdo je vychovával, tím, kdo si zasloužil jejich lásku. Nestačila se s ní ani usmířit. Kdyby tehdy na vlakovém nádraží prostě spolkla svou hrdost a omluvila se. Teď už je ale pozdě. Pozdě na omluvu. Pozdě na poslední obejmutí. Pozdě na poslední úsměv.

Tak moc by si teď přála, aby tam její babička byla s ní. Aby jí řekla, že to byl jen zlý sen a lehla si k ní do postele, jako to dělávala, když byly ještě Anne s Jessicou malé a vyprávěla jim kouzelné příběhy.

Zabraná do svých myšlenek si ani nevšimla, že se kolem ní prosmýkl černý velký pes a posadil se vedle ní.

Dýchala zhluboka a přerývaně. Když se konečně maličko uklidnila, konečně dokázala rozeznat trávu od zvířete. Zamrkala a prohlédla si krásného psa.

Viděla, že jí nechce ublížit, a tak si jen lehla do trávy vedle něj a začala ho hladit po zádech.

"Tak jsem ji ztratila," zašeptala ochraptělým hlasem, protože hlasivky ztratila už někde v Brumbálově kanceláři.

Pes jen mrkl svými nádhernými kulatými očkami a nechal se hladit.

"Víš, že jsme se pohádaly?" pokračovala. "Jo. Těsně, než jsem odjela sem. Nestihla jsem se s ní usmířit. A teď už ani nemám jak."

Možná to bylo jen tím, že měla zrak zaslepený slzami. Možná tím, že brýle ztratila někde po cestě, ale zdálo se jí, že v jeho očích zahlédla lítost a žal. Jakoby to s ní prožíval. Ne nadarmo se říká, že pes dokáže vycítit smutek.

Neměla ponětí, jak dlouho tam seděla, a se slzami v očích pozorovala nádherně velký úplně. Její prsty proplouvali tmavou srstí  jejího zvířecího společníka. Teprve teď si začala uvědomovat že teplota venku krapet klesla. Ale i přesto se jí zpátky do hradu nechtělo. Tady... Jí bylo dobře...

"Tady jsi.." uslyšela hlas za svými zády. Krapet sebou trhla, protože nečekala, že by ji někdo hledal. Rychle si setřela slzy, nechtěla aby ji někdo viděl plakat, nechtěla aby ji někdo viděl slabou...

"Hledal jsem tě po celém hradě... Měli jsme o tebe strach..." řekl chlapec a posadil se vedle ní. Chlupáčovi se to nejspíš nějak nezdálo, protože mírně zavrčel. "Klid Černočerňáku, to je kamarád," oslovila psa jménem, které mu za tu dobu stihla dát.

"Ann..." Promluvil, když se na něj ani nepodívala. Mírně natočila hlavu jeho směrem, aby to nepůsobilo dojmem, že ho úplně ignoruje. Jen si povzdechl a dal jí ruku kolem ramen. Už začínala být celkem unavená a venku bylo chladno. Koneckonců se nebylo čemu divit, vždyť se blížila zima a i když měla na sobě teplé triko a svetr, tak jí začínala být zima. Jeho ruka byla příjemně teplá, ten den toho na ni bylo moc, opřela se o jeho rameno a dál hleděla na měsíc.

Byla to jasná noc, hvězdy krásně svítili, ale ona se z toho nemohla těšit, její žal byl až příliš čerstvý. Najednou ucítila teplo na své ruce, kterou jí zakrývala ta jeho. Otočila se na něj a za celou tu dobu se mu poprvé podívala do očí. Byli upřímné, hnědé, jako ledové kaštany, skrývalo se v nich více, než byla schopná za tu chvíli vyčíst. Trochu váhavě zvedl ruku k její tváři, kterou nakonec letmo pohladil. V mžiku vytřeštil oči a svou rukou se znovu dotkl její tváře.

"Ann! Vždy ty si úplně ledová!" Vykřikl až sebou černý pes, který měl položenou hlavu na její nohách a nechával se hladit polekaně couvl. Ještě než Anne stihla cokoliv namítnout, si chlapec přetáhl svůj moudrý kolejní svetr přes hlavu a podal jí ho.

On měl na sobě jen košili, a tak mu ho chtěla vrátit, ale ten ji přerušil, "jen se opovaž, koukej si ho vzít na sebe! Já to přežiju." Neměla náladu se s ním hádat, tak poslechla a oblékla si ho. Nebyl jí moc velký, byl přesně akorát a příjemně hřál.

'Vítězství' nad hádavou holkou, hocha zjevně potěšilo, protože se přes starostlivý pohled, který měl už od začátku, mihnul mírný úsměv. Najednou se mu po tváři rozlil mírný ruměnec, posunul se trochu dál uhýbaje pohledem někam daleko do neznáma.

Obyčejně by ho dívka trochu popíchla, tentokrát na něco takového však ani nepomyslela. Úsměv byla ta poslední věc, která pro ni byla důležitá.

Chlapec položil dívce svou paží na ramena, aby se necítila sama. Jemně si ji přitiskl k sobě. Ona jakoby si toho ani nevšimla.

Nevnímala skoro nic, co se okolo ní nacházelo. V hlavě měla prázdno, narozdíl od jejího společníka, který se o ní bál. Když se tedy poprvé ozval ten zvláštní zvuk, nebylo překvapením, že ho nezaregistrovala.

Terry si ho ale všiml. Trochu se narovnal a rozhlédl se kolem sebe. Koutkem oka zaregistroval i pohyb. Pes ležící Ann na nohou se narovnal a nastražil uši. Na to se zvuk ozval znovu, tentokrát ještě hlasitěji. Když pozoroval chlupaté zvíře, jak se vyděsilo, nemohl si pomoci, připadalo mu, že se nebojí. Spíše přesně naopak. Že je připraven se chránit. Naposledy se přitulil k Anne, a pak se zavrčením vběhl do zapovězeného lesa  A v tu chvíli Terry věděl, že jestliže tu zůstanou, bude zle.

Slunce už dávno zapadlo za obzor a jediné co v tu chvíli ozařovalo hrad a jeho pozemky byl slabý měsíční svit. Byl úplněk. A v temnotě lesa se nacházel jeden z dívčiných přátel, který v tu chvíli nebyl schopen rozeznat přítele od nepřítele. 

,,Pojď Ann," pohladil ji po rameni na náznak vstřícnosti. ,,Půjdeme zpět," nechtěl na ni tlačit, nepřipadalo mu to tu však najedou úplně bezpečné. Mnohem raději by v tu chvíli seděl uvnitř hradu chráněn pevnými zdmi.

Už jsou to zase 3 měsíce, že? Těm, kteří si i přes to všechno tuto kapitolu přečtou, dlužíme jedno velké díky. Pokaždé, co vydáme novou kapitolu to vypadá stejně, ale jelikož je konec školního roku a blíží se prázdniny, konečně bude na psaní zase čas. Už se na to těším <3.

P-