Nejste jediní, v přátelství je síla (Fred Weasley, George Weasley)

Máš babu!

"Anne? Anne!"

Anne cítila jak s ní někdo třese, ale to poslední co chtěla bylo vstávat a jít na výuku.

"Ještě chvíli," ohnala se po dotyčném rukou ale ta jen proletěla vzduchem a narazila něco za jejími zády. Pomyslela si že to bude asi postel a tak se ještě víc zabořila do peřiny. "Běž na snídani beze mě."

"Anne," zatřepal s ní někdo znovu a na to uslyšela rozepínání zipu. Pohltila ji zima a ona se zatřásla. 

"Co je?!" po ránu nikdy nebyla zrovna dvakrát příjemná, ale kdo by taky byl, že?

"Mohla bys vstát?" zeptal se někdo tiše a Anne konečně poznala komu onen hlas patří.

Otevřela oči, protože už stejně byla vzhůru jen si to nechtěla přiznat protože chtěla dál spát. Promnula si oči a chvíli jí trvalo než jakž takž zaostřila.

"Co se děje Terry?" zeptala se mile když spatřila jeho tvář.

"Mohli bychom se jít na chvíli projít?" navrhl nesměle což Anne nechápala.

"Jasně že mohli, vlastně jsem se tu celou noc nudila," poznamenala sarkasticky.

Zapřela se o zem, ale neuvědomila si kde má položenou pravou ruku. Někdo vedle ní vyjekl a ona rychle zašeptala směrem k Terrymu: "Lehnout!"

Oba ve vteřině ulehli a dělali že spí. Anne nenápadně otevřela jedno očko a zjistila že se opřela o Freda který právě hledal příčinu jeho úleku. Když nezaznamenal žádný pohyb, s nedůvěřivým výrazem si lehl zpět. Anne počkala ještě pár minut než si byla jistá že Fred zase klidně oddechuje a pak vylezla na nohy. 

"Můžeš," šeptla Terrymu do ucha a cítila jak se celý napjal.

Pomalu a obratně se proplétali mezi spacáky se spícími studenty až se dostali ke dveřím u kterých se střídali dva prefekti. Museli nějak vymyslet jak se dostanou ven. 

"Mohl bych si dojít na záchod?" zeptal se Terry jedné holky z Havraspáru, se kterou se očividně znal. Anne mezi tím proklouzla ven a schovala se za jeden sloup.

"Promiň, ale to nejde," litovala ho prefektka. "Nemůžu nikoho pustit ven."

"Dobře, to nevadí," mávl nad tím rukou Terry. "Stejně bude za chvíli ráno."

A s tím se začal proplétat zpět se svému spacáku když v tom z chodby něco zachrastilo. Anne hodila o zeď kamínek co našla ve Velké síni a zatímco se šla studentka Havraspáru podívat co se děje, Terry proklouzl za Anne.

Běželi, dál a dál... Sice již nemuseli ale i tak se nezastavili.

"Kdo je tam?!"ozval se chodbami hlas Percyho a hned na to dunivé silné kroky jak běžel.

Anne už chtěla zastavit a domluvit se kudy poběží, jestli se třeba nerozdělí aby je hůř chytli i když to teď kvůli Blackovi nebylo nejlepší, nikdy by to řekla nahlas ale upřímně se jí to nahánělo strach. On jí naháněl strach, jak jen mohl zradit své přátele a přidat se na špatnou stranu...

Ona by to nikdy neudělala...

Zpomalovala... A chtěla úplně zastavit, ale Terry ji chytl za ruku a běžel dál. Trochu se až podivila, ještě před rokem to byl jejich malý nesmělý kamarád Terry. Ale teď před sebou viděla někoho jiného.

Jeho tmavě hnědé vlasy vlály jak běžel a leskly se měsíčním světlem. Sem tam se na ní podíval jestli je v pořádku a ona mohla spatřit jeho ledově hnědé oči, které se na ni mile usmívali. Musela se usmát, vyrostl...

Zaběhli za roh, běžela by dál kdyby jí Terry nezatáhl za ním do stínu sochy.
Přitáhl si ji k sobě ještě blíž když kolem nich probíhal Primus aby si jich nevšiml.
Přece jenom to je náš Terry Boot, pomyslela si když si všimla jak trochu zčervenal, srdce mu rychle tlouklo nejspíš z toho jak běžel. Pak se na ní podíval a trochu rozpačitě se usmál.

"Houby vůbec ses nezměnil!" šeptla směrem k němu a když nechápavě zvedl obočí, plácla mu ruku do obličeje, "nekoukej se na mě tak" zasmála se.

Procházeli se tmavými chodbami Bradavic, všude bylo šero a temno, jediné světlo bylo od měsíce, který zanechával nádherné stíny. Působilo to celé tajemně, strašidelně ale zároveň úžasně.

Lidé v obrazech spali a podřimovali, našlo se jen pár výjimek kde podobizny byli vzhůru. Terry s Anne šli vedle sebe v tichosti, jen se kochali tím co viděli, protože ne všichni studenti studenti měli šanci zahlédnout tuhle krásu.

Najednou se ozvala obrovská rána, která celou nádhernou atmosféru úplně zkazila. Anne se strašně vyděsila až téměř Terrymu skočila do náruče. Chodbami se rozlehlo Protivo chechtaní a vše bylo jasné.

"Jsi v pohodě?" zeptal se Terry Anne, která ho v tuhle chvíli silně objímala.
"Jojo... Jen jsem se... Trochu lekla," usmála se a pustila ho.

Pokračovali dál v chůzi ale atmosféra byla od té chvíle napjatá, nebylo tam to krásné příjemné ticho jako před tím, tohle ticho se dalo přímo krájet.

Ann se možná před tím bála jen trošku ale momentálně ta troška vrostla na devadesát procent. Opět se znovu lekla když se rukou dotkla té Terryho a trochu nadskočila. Jejich pohledy se setkali a Boot se na ní opět usmál tak jako vždycky, "bojíš se?" zeptal se na něco dost očividného co Ann samozřejmě těžko přiznává.

"Možná... Trochu... Ale jen trochu!" přiznala potichu a malinkato uraženě našpulila rty.
"Tak pojď," chytil ji za ruku a zase mírně zčervenal.

Celé to působilo jak nějaká klišé romantická scéna z filmu kdy jdou takhle dva lidé co se mají rádi drží se za ruce a oba jsou červený jak rajčata. Terry se červenal to byla pravda, ale to dělal pořád. Chloe měla teorii že by se červenal i kdyby šel za ruku s Fredem - jednou totiž u nich doma vyštrachala fotku Nebelvírského Famfrpálového týmu, kterou naštěstí ještě nestihli přetvořit na pohyblivou. Tehdy řekla že by tvořili zajímavý kontrast nad čím se však Ann s Jessicou jen uchechtli. Všichni široko daleko o Chloe věděli že je schopná shipovat kohokoliv s kýmkoliv.

"Co jsi mi to chtěl říct?" zeptala se Anne když došli k oknům a obdivovali krásnou oblohu.

"Víš... Já... Víš já... Mi-myslíš že by mě mohli vzít do Famfrpálového týmu?" vypadalo z něj nakonec.
"Co? Proč?"divila se.
"No víš... Mám strašně rád Famfrpál a moc rád bych hrál za Havraspár jako střelec... a zrovna jednoho sháníme, tak jsem o prázdninách trénoval s tím že bych se mohl přihlásit na konkurz," usmál se nervózně, "heh, chtěl jsem aby jsi to věděla jako první..."

"Pako jedno!"usmála se Ann a dala mu menší pohlavek. "Proč si nám to neřekl dřív, pomohli by jsme ti!"píchla mu prstem do tváře a zvedla mu koutek nahoru.

"Ale jo jdi do toho! A víš co?" Zazubila se.
"Co?" Zeptal se.
"MÁŠ BABU!"uchechtla se dala mu ještě jeden pohlavek a rozběhla se dál do hradu.

Pokračování příště...

Tak co jak se vám líbila kapitola?
Zajímavé že?
Jen by mě zajímalo - je moc poznat že příběh píšou dvě autorky?
Dokázali by jste třeba v téhle kapitole poznat kdy jsme se v psaní vystřídali?
(Ten kdo to uhodne jako první tak mu věnujeme příští kapitolu😉)

-A