Nejste jediní, v přátelství je síla (Fred Weasley, George Weasley)

Čokoláda

Slyšela dunivé kroky a zabouchnutí dveří. Na to se místnost ponořila do ticha, které jen občas přerušovaly její trýznivé vzlyky. Všichni mlčeli a nikdo nevěděl, co by měl udělat. Nebyla jediná, která byla smutná, byla však jediná, kdo potřeboval pomoc. 

Cítila, jakoby jí někdo vysál všechen vzduch z plic a ona už se nedokázala nikdy nadechnout. Trhaně nasávala vzduch, ale nebylo jí to nic platné, nic nepomáhalo. 

Nechtěla přijmout tu skutečnost, že už nikdy neuvidí svou babičku. Nikdy neuslyší její hlas, nebude ji moct obejmout. Neuvidí ji se smát. Byla navždy pryč.

Všechny naděje, že to není pravda ji opustili s uvědoměním, proč jim celou tu dobu neodpovídala na dopis. Na to se rozvzlykala ještě více. Pomyšlení, že ony tu celou dobu chodily, smáli se a učily se, zatímco jejich jediná příbuzná umírala, pro ni bylo strašné.

"Jessico..." Dotkl se někdo jejího ramene, ten hlas určitě znala, ale teď ho slyšela tlumeně.

"Jessico?" A znovu...

"Jess!" Osoba s ní začala třást a její mysl se začala rozjasňovat. Hlas... No jasně. Párkrát zamrkala aby zahnala slzy přes které neviděla. Konečně dokázala poznat kdo to byl, i jeho hlas a začala znovu vnímat celé okolí.

Tvář kterou spatřila jako první, byla tvář jestli učitele na Obranu proti černé magii, tvář Remuse Lupina. Jakmile si všiml opět normálně reaguje, oddychl si. Asi musela být mimo dost dlouho, protože v místnosti se nenacházelo tolik učitelů jako předtím, byl tu jen Brumbál, Minnie, Snape a samozřejmě Rem.

"Jessico," vyžádal si Lupin znovu její pozornost držíce jí pevně za ramena, snad aby se ujistil že ho opravdu bude poslouchat, "tohle je velice důležité a já budu doufat že to vše pochopíš. Ano?" Jessica pokývala hlavou na znamení že dává pozor a Remus pokračoval. "Znal jsem vaši matku velmi dobře, Eliz si přála abych se stal vaším kmotrem a já po její smrti nemohl jinak než to pro její památku přijmout. Nechtěl jsem to přijmout kvůli jistým důvodům. Ty také mohou za to že si vás nyní nemohu vzít k sobě, místo vaší babičky. Je to proto, že jsem vlkodlak..." Načež se Remus chvíli odmlčel očekávaje dívčinu reakci, ta se však ale nedostavila. Jessica na něj dál hleděla bez záchvěvu jediného obličejového svalu, přestože její hlava přehrávala jeho slova pořád dokola.

"Dokud se mi nepodaří nějak vymyslet, jak by to šlo, i když teď vlastně ani nevím, jestli byste ke mě chtěli - to by pak samozřejmě bylo na vašem rozhodnutí. Do té doby jsem domluvený s rodinou Weasleyových, že budete u nich. Molly Weasleyová vás mile ráda vezme pod svá ochranná křídla a přece jenom to byla - k mému překvapení - dobrá přítelkyně vaší babičky. Tam se nebudete mít špatně." Dokončil Rem svůj monolog a když se mu od ní dostalo jako souhlas mírné zamručení, vzal ji kolem ramen a vydali se směr jeho kabinet.

"Předpokládám že nemáš náladu na hromadu lidí ve vaší společenské místnosti, co?" Dívka mlčela a tak si to vyložil jako souhlas, "musím sice ještě něco zařídit kvůli dnešnímu úplňku, ale v mém kabinetu můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít, jen dej bacha na Ďasovce a po cestě ti seženu horkou čokoládu, ta pomáhá."

Jessica se cítila jakoby v transu. Slyšela co říká i viděla, kam jdou, ale jakoby její mozek nebyl schopen nic z toho zpracovat. Co jí řekl Remus před pár chvílemi už úplně vypustila a hlavu se jí jako ozvěna ozývala stále ta samá slova. Zemřela. Elizabeth Taylorová zemřela. Její babička zemřela.

Netušila, kde se nachází její sestra, ale v tu chvíli jakoby se to nezdálo tolik důležité. Nepamatovala si jak, ale najednou se ocitla úplně sama v kabinetu Remuse Lupina na náhodné pohovce a s nic neříkajícím pohledem koukala do zdi. 

Nevěděla jak dlouho se tam takto nacházela, ale po nějaké době, kdy měla v hlavě naprosté prázdno zaslechla otevírání dveří. Nestočila k nim pohled. Proč také? 

"Omlouvám se, že mi to tak trvalo," ozval se hlas, který Jessica v tu chvíli nedokázala k nikomu přiřadit. Lupin to však nebyl. 

"Spěchal jsem za tebou, a tak jsem to napoprvé rozlil, ale teď už jsem tady, takže," nedokončil svou myšlenku, protože v tu chvíli spatřil dívku, která byla očividně úplně mimo sebe. 

Jessica stále seděla beze hnutí a vnímala jen zvuky. Cinknutí, když George položil hrnek na stůl a rychlé dunivé kroky, kterými se dostal k ní. Pak ji objal. Pevně, ale zároveň tak jemně, jakoby se mu mohla rozplynout přímo tady pod rukama. 

"Merline Jess," zamumlal ji do vlasů, ona zavřela oči, objala ho a se znovu spuštěnými slzami zabořila obličej do jeho hrudi.

Nezáleželo jí, jak se sem dostal, ani jak se vše dozvěděl. Důležité bylo, že tu v tu chvíli byl. S ní. Vnímala, jak ji hladil dlaní po zádech a šeptal uklidňující slova. Ona mu zatím smáčela oblečení slanými slzami a vzlykala tak nahlas, že by snad i mrtvého probudila.

"Mrzí mě to, tak strašně moc," šeptl, ale její smutek tím nedokázal zmírnit.

Zdálo se, že slzy snad nikdy nedojdou. Přestože se snažila nemyslet na to vše, do mysli se jí stále vkrádala skutečnost toho, že jí ztratila.

Nikdo neví, jak dlouho tam ti dva takto seděli. Jeden v objetí druhého se smutnými myšlenkami a obličeji. Čokoláda už však nebyla horká ve chvíli, kdy dívka se slzami na tvářích upadla do říše snů, kde snad alespoň na chvilku dokázala uniknout z kruté reality.

Další kapitola je tu a s ní i mé (trochu opožděné, přiznávám) novoroční předsevzetí. I mě mrzí, že teď nevydáváme ani nepíšeme nové kapitoly, ale sama nevím, kdy bych na to měla najít čas. Každopádně bych si přála, abychom teď začaly psát více. Hlavně, když už má jedna z nás po přijímačkách - viď Ani?? Mě ještě čekají, takže do dubna můžete očekávat kapitoly trochu méně (přesto častěji, než doteď), ale jakmile všechno tohle skončí, těšte se na dávku kapitol obvyklou, jako byla asi před dvěma roky.

P-