Ta jediná ✓ || Tom Hiddleston

Bonus

Řekla jsem si, že bych vám mohla udělat radost, tak jsem napsala předevčírem večer, a včera po osmé večer dopsala tenhle bonus.

Tak snad se vám bude líbit, má skoro 3000 slov, možná i více.

Proto přeji příjemné čtení.

------

Tom

Chodil jsem z jednoho místa na druhý, jak jsem byl nervózní. Možná se divíte, co to dělám, že chodím sem a tam, ale už skoro pět hodin je Annie vedle v pokoji. Kde právě přivádí na svět mé první dítě, i když bych měl říct naše. Protože je nás obou, naše malá Teresa Amy Hiddleston, už když mi Annie oznámila, že budeme tři, jsem věděl, že bude mít mé příjmení. I když nejsme svoji, to přijde později, až bude malé aspoň tři roky, aby si to taky užila.

"Brácho, nechceš si sednout." Z pochodování po chodbě mě vytrhl Damián, který jediný vydržel sedět na jednom místě. Nechápu, jak vydrží být tak klidný.

"Tobě se to řekne, když tvoje žena netrpí, jako ta moje." Vyhrkl jsem na něho, jak jsem byl z celé té situace vyděšený, taky tomu nepomáhal ten bolestný křik, který patřil Annie vedle.

"Je hezké, že jí nazýváš svojí ženou, ale ona to zvládne." Řekl povzbudivě, a usmál se, ale zahlédl jsem v jeho očích, že má taky trochu strach. Ale nedivím se, když jsme oba malý kousek od místa, ze kterého se ozýval Annien křik.

"V to doufám." Promnul jsem si obličej, byl jsem z toho čekání už unavený. Bylo skoro osm večer, Annie měla kontrakce, už někdy odpoledne, ale nebyli tak velké, abychom jezdili do porodnice. Navíc ji ani neodtekla plodová voda, nebo jak se tomu říká. Byl jsem tak vyděšený, když mi oznámila, že má kontrakce, ani ujištění, že je ještě čas, mi nepomáhal. Jediné, co jsem musel prý udělat, bylo připravit její tašku, kterou měla u postele, čtrnáct dní dopředu přichystanou. Ještě štěstí, že pokojíček pro malou máme kompletně připraven. To je jediné plus, na tom všem, co se kolem nás teď děje. Taky když mi Annie oznámila, že je těhotná, jsem začal hledat větší byt, abychom se tam všichni tři vešli. Protože oba byty, ve kterých jsme žili, měli jen jeden pokoj, to bylo pro tříčlennou rodinu malé. Oba jsme chtěli, aby malá měla svůj vlastní pokojíček, který ale má v místnosti ještě jedny dveře, ty vedou k nám do ložnice. Annie byla nadšená, když viděla, že je pokojíček a ložnice propojený dveřmi, tak se aspoň nemusela bát, že Tess bude od nás daleko. Ale náš celý byt byl propojený, i obývák s kuchyní, kterou si Annie zamilovala, ale za její úsměv to stálo. Taky začala naše společná budoucnost, která se za chvíli rozroste o dalšího člena rodiny. Najednou jsem uslyšel z pokoje, kde byla Annie, ten nejkrásnější zvuk, kterým byl pláč mé princezny.

"Díky, bohů." Řekl jsem s úsměvem, až jsem objal Damiána, který se stál vedle mě. Neřešil jsem, že objímám chlapa, to bylo poslední, co mě zajímalo.

"Hele, ne že by mi vadilo, že mě objímáš, ale je to trochu divný." Zasmál se Damián, jen jsem nad tím protočil oči.

"Jsem jen šťastný, mám totiž dítě na světě." Zaradoval jsem se, až jsem ucítil, jak se mi derou slzy do očí, ale Damiánovi se nelíbilo, že ho pořád držím. Tak jsem se radši odtáhl, abych neskončil na zemi.

"To ti gratuluji, ale brečet nemusíš." Poplácal mě po rameni, když jsem se otočil ke dveřím, a čekal, až někdo vyjde. Ani jsem nemusel čekat dlouho, když se dveře otevřely, a z nich vyšla sestřička, která měla v náručí mou dceru.

"Tak tady je, tatínku." Řekla s úsměvem, když k nám přišla a opatrně mi položila malou na lokti, až jsem musel zamrkat, nebo bych se rozbrečel. Nechtěl jsem Teresu vzbudit, její cesta byla dlouhá, tak si zaslouží spánek, až jsem zlehka odhrnul kraj zavinovačky a spatřil nejroztomilejší stvoření světa.