Předurčeni

1.

Maëlys

„Neztratil jsi něco?“ oslovím chlapce, který pobíhá po vestibulu jak smyslu zbavený a něco hledá.

Lhala bych, kdybych nevěděla, co hledá. Vím to moc dobře, protože ona věc se právě nachází v mé kapse. Zároveň bych lhala, kdybych tvrdila, že toho mladíka neznám. Jeho jméno zní světem biatlonu už od dorosteneckých let. Gustav Lindvik Laegreid. Naděje pro norský biatlon do budoucích let. Všemi opěvovaný, všemi milovaný. Zkrátka hvězdička této doby a to je mu pouhých 19 let. Všichni čekají na to, jak se prosadí mezi dospělými, ale na to si ještě pár sezón počkáme.

„Co se staráš,“ štěkne na mě nevrle nor.

Vážně jsem mu jeho zlatou medaili, kterou vyhrál ve vytrvalostním závodě na mistrovství světa juniorů, kterou už stihl i ztratit při včerejších hektických oslavách a kterou jsem našla ležet osamocenou bez majitele pod stolem v jídelně, chtěla vrátit, ale jízlivá odpověď, kterou mi věnoval, jasně rozhodla o tom, že zůstane pěkně u mě.

„Dobře, tak já se nestarám,“ schovám už skoro vytažený poklad zpátky do kapsy, otočím se na patě a nechám toho nezdvořáka, ať si dál hledá věc, kterou tu opravdu nenajde.

„Maëlys, pojď už nebo Paulovi už fakt praskne cévka,“ křičí na mě Madeleine ode dveří.

Nevyzpytatelné emka. Tak nás přezdívají všichni v našem týmu. Neříkám nic, ale asi na tom oslovení bude něco pravdy. U nás člověk nikdy neví, co pokazíme dřív. S Madie se známe už roky. Je to moje sousedka od dětství, následný uhlavní nepřítel na základní škole a nyní jsme si obě oporou a nejlepšími kamarádkami. Zažili jsme toho spolu spoustu a to nejen v oblasti biatlonu.

A kdo jsem já? 19 letá brunetka s tmavýma očima, širokým úsměvem a jménem Maëlys Fourcade. Dcera toho nejslavnějšího, jak s oblibou upozorňují různá média. Nikdy mě to ale nijak neovlivňovalo a ani si to nijak nepřipouštím. Přijdu si jako obyčejná holka, jejíž táta má v domě speciální místnůstku jen a pouze pro své křišťálové glóby. Uznávám, to je trochu zvláštní, ale pro mě nic neobvyklého.

Ale myslíte, že já tento sport beru nějak vážně? Nikoliv. Já si ho užívám. Jezdím většinou v polovině startovního pole, ne-li hůř, neboť na tréninky moc nedám. Ne že bych na ně úplně kašlala, to zase ne, jen prostě netrénuji tak tvrdě, jak ostatní. V závodech mě vždy podrží čistá střelba, kterou jsem s tátou trénovala už od malička, ale běh je, jak ho s oblibou nazývá Madeleine, spíš víkendový. Možná kdybych makala tak, jak do mě všichni hustí a tlačí, asi bych ty zlata i urvala, kdo ví. Otec vrcholový sportovec, matka dělala v mládí běžecké lyžování, strýc se se svými úspěchy v biatlonu taky zapsal, takže předpoklady ve mně určitě jsou. Ale já o sportovní úspěchy neusiluji. Spíš jsem takový ten šprt, který si přes zimu jede pročistit hlavu do hor. Dělám to pro radost a uvolnění. Mám tu kolem sebe super partu lidí, se kterou se cítím úžasně. Nikdy jsem svůj smysl života neviděla ve vrcholném sportu. Táta to vždycky chápal, za což jsem neskutečně ráda. Ví, jak dokáže být sport na takové úrovni složitý a nepřející a do ničeho mě tudíž netlačí. I když občas dá najevo, že bych to měla brát aspoň trochu vážně. 

„Bože, aby ta jeho bloncka náhodou nečekala dlouho na nehtech,“ protočím očima nad rádoby přítelkyní jednoho z mých reprezentačních kolegů a se smíchem si to šinu k autu.

„Pauli, ona ti dá, i když bude dělat uraženou,“ utahuji si z něj během cesty domů.

„Drž hubu,“ zasyčí.

Zvednu ruce v obranném gestu a se spokojeným úsměvem se zavrtám do sedačky.

Z Les Rousses, kde se závody konaly, to domů nemáme daleko, proto už za dvě hodiny protahujeme naše půlky v Grenoblu a s Madie měníme auto na posledních pár kilometrů do našeho rodného Villard-de-Lans.

„Vedly jste si skvěle holky. A to třetí místo? Obrovská gratulace Madie,“ uznale pokyvuje hlavou náš aktuální řidič, chcete-li můj táta.

„Díky. Dala jsem na tvoje rady. Ta zatáčka na střelnici je celkem mazec...“ začne radostně vyprávět své zážitky moje kamarádka.

S mým tátou si hodně rozumí. Ona je takový ten vděčný naslouchač, který dá na každou radu, proto legendu vždy s úctou poslouchá. O biatlonu by se mohli bavit celé dny, rozebírat různé pozice při střelbě, techniku běhu, jak správně přečíst vítr, jak správně dýchat. Madie je opravdový dříč a všechny své dosavadní úspěchy si beze sporu zaslouží. Já do těchto rozhovorů nikdy moc nepřispěji a ani se jim nevěnuji, proto z mojí strany celá 30 kilometrů dlouhá cesta proběhne beze slova.

Myslím si, že táta čekal spíš v jedné ze svých dcer podobný zápal pro jeho sport, ale toto se nedočkal. Nejstarší Manon se věnuje dětem v místní lesní školce, vede je ke sportu a lásce k přírodě. Mladší Inès se zase točí okolo zdraví a lidského těla. No a já, nejmladší člen naší rodiny, se sice biatlonu věnuju, ale jako svůj životní úděl to nevnímám. Moje plány jsou jiné. Tento rok dodělám střední školu a chci pokračovat ve studiu lingvistiky.

~

Všechny vítám u nového příběhy!🥳 Slib se stává skutečností a já jsem se opravdu dokopala k psaní dalších mých fantazií. Ach, jak moc mi to chybělo.🥺

Opět z prostředí biatlonu, tentokrát se synem vaší milované dvojice z předešlého příběhu a pro "menší" zpestření i s dcerou Fourcada.😉

Budu ráda za každou hvězdičku, komentář nebo jakoukoliv ukázku podpory z vaší strany - moc si jí vážím.💗

Kapitoly budu vydávat min. 1x týdně (zaručeně každou sobotu) a doufám, že vám tím rychleji uteče čekání na novou sezónu!😚

AKS🌌