Předurčeni

6.

Maëlys

Dám vám jednu dobrou radu, nikdy nenavštěvujte Oslo v době, kdy se zde pořádá světový pohár v biatlonu, na který vy zrovna nemáte namířeno. Ona ta atmosféra při závodě i všech záležitostí okolo je bezpochyby okouzlující - když jste účastníkem! Ale jakmile jste pouze osoba, která se potřebuje dostat vlakem na Holmenkollen, následně přestoupit na tramvaj a dopravit se dalších pár kilometrů za město s velkým těžkým kufrem a proti vám se valí davy lidí s různými vlajkami, transparenty a bůh ví čím vším mě to majzli po hlavě, tak to není dvakrát krásný zážitek. Docela začínám proklínat svou umanutost a tvrdohlavost, která mě donutila odmítnout Sturlovu nabídku odvozu z letiště v komfortním prostředí auta.

K domu rodiny Laegreid dorazím kolem poledne. Než stihnu na hnědém obložení domu najít zvonek, dveře se otevřou a za nimi už mě s úsměvem od ucha k uchu vítá Thea a krok za ní i Sturla.

„Teda, já věděla, že jsme pro ni měli radši dojet,“ řekne ustaraně Thea směrem ke svému manželovi, jakmile se všichni náležitě přivítáme, „touto dobou to tu bývá docela bujaré," dodá a vytáhne mi z kapuce švédskou vlajku.

Všichni se zasmějeme a já jen kroutím hlavou nad tím, jak se zmiňovaný kus modrožluté látky ocitl za mojí hlavou a kterému zarytému fanouškovi teď bude chybět při povzbuzování svého favorita v cílové rovince.

„Aspoň už mám suvenýr pro Manon,“ dodám už zcela vážně.

„Už vidím, jak je zrovna ona nadšená, že jí z Norska přivezeš švédskou vlajku,“ rozlehne se v útrobách domu hlasitý dívčí smích, který nemůžu patřit nikomu jinému než mé norské kamarádce.

„Ahoj Nino, tak dlouho jsme se neviděly,“ utíkám ji okamžitě obejmout.

Představení domu nezabere příliš mnoho času, neboť jsme zde párkrát byli s našima, když jsem byla ještě malá, a dispozičně se prakticky vůbec nic nezměnilo. A jak už bylo zvykem, pokoj v přízemí připadl vždy návštěvě, tudíž na další měsíc mojí maličkosti. Jsem s touto místností spokojená. Není nijak velká, ale za to útulná, barevně sladěná do typického skandinávského stylu a člověk se zde rozhodně necítí ztísněně. Okna jsou orientovaná k západu, naproti je menší koupelna a jsem od všech oddělená, takže nebudu mít pocit, že někoho ruším nebo že někomu jakkoliv překážím.

Odpoledne jsem si vyhradila na vybalení věcí a celkově chvíli klidu a času pro sebe po náročné cestě. Rodina Laegreid se tedy vydala do mekky biatlonu beze mě i přesto, že mě nabízeli jít také.
Má odpověď byla jednoznačná: „Po tom dnešku už mě tam nikdo neuvidí.“

Nebo aspoň ne teď, ukonejšila jsem své myšlenky, které okamžitě odporovaly, že nejít na Holmenkollen, když už jsem v Oslu, by byl těžký hřích.

Další den začnu se Sturlou debatovat o trénincích a trasách, kam bych mohla na běžkách jezdit. Ještě dopoledne mě vezme na menší okruh za domem, který vede po větší pláni a náročností je tak akorát. Odpoledne pak s Ninou strávíme klasickou drbánou a protože jsme se několik let neviděly, máme si o čem povídat. Jak mi tohle chybělo. Šálek kávy s kamarádkou, čistá hlava, nic vás nedrží zpátky - zkrátka pocit, že žijete právě teď a tady. Zrovna když se dostaneme ke studiím a vyhlídkám do budoucnosti, v zámku zašramotí klíč a domem se rozlehne mužský hlas, kterému rozumím pouhý pozdrav. Nina mu nestihne ani odpovědět a když osoba vejde do kuchyně, zůstaneme na sebe beze slova hledět. Jeden víc zaskočený než druhý. I když já nemám být proč překvapená, neboť on je tu doma.

„Ahoj Gustave,“ prolomím ticho jako první.

Zvednu se a chci ho obejmout, ale on odstoupí a jenom chladně pronese letmý pozdrav. Nina na něj sykne a on na ni kývne, aby šla za ním. Moje dosavadní společnice se omluví a následuje ho do obýváku.

Jako opařená si lapnu zpátky do křesla a nechápu, co se tu děje. Očima tikám mezi dveřmi kuchyně, protějším místem, kde ještě před chvílí seděla Nina a výhledem z okna, kde bůhvíproč hledám odpovědi na otázky, které se mi vkradly do hlavy. To mu jako nikdo neřekl, že přijedu? Nebo co mu zase přeletělo přes nos.

~

Zdravíčko opět po týdnu! Tentokrát s dvojitou dávkou čtení😁 - musíme přeci tento příběh posunout trochu dál.

Gustav je i po letech na Maëlys drzý? naštvaný? neurvalý? Kdo ví🤷🏼‍♀️. To se dozvíme v příštím díle, kdy bude pohled Gustava. Tak doufám, že se těšíte.😉

Jinak mockrát děkuji za podporu, ať už v komentářích a hvězdičkách u příběhu nebo přes soukromé zprávy. Všech si neskutečně vážím😚💗

AKS🌌