Předurčeni

8.

Maëlys

Stojím tu. Před nějakou dřevěnou roubenkou, daleko od civilizace, uprostřed divoké norské přírody a čekám, z které strany na mě vyskočí nějaký sob nebo los - nebo co že tu vůbec žije. Pochybovačně otevřu skřípající dveře, za kterými se díky bohu neskrývá žádný divoký muž se sekerou, posadím se na jedinou židli, která se v místnosti nachází, a v duchu proklínám Sturlu, kam mě to sakra poslal. Že prý, jeď bude se ti ta cesta líbit, v krásach nedotčené přírody se trénuje samo. Jenže já bych aktuálně nějaký lidský dotek uvítala.

Jsem pryč už asi čtyři hodin - a to jsem si chtěla dát jenom kratší trénink - nevím kde jsem a kudy se dostanu zpátky do města. Asi jsem musela někde špatně odbočit. Zkouším volat Sturlovi i Nině, ale můj telefon začne protestovat a jak posléze zjistím, má k tomu důvod - není tady ani signál. Bezva. Vyjdu teda zpátky před chatku a pokusím se signál zachytit venku, ovšem bez jakéhokoliv úspěchu. Zkusím aspoň na mapě najít, kde jsem, ale mobil mi ukáže jenom šedou plochu s nápisem nejste připojeni k síti. Nepovídej.

Přesně takhle jsem si představovala svůj pobyt v Norsku. Očividně mě místní prostředí nešetří. Rezignovaně a po 30 kilometrech na běžkách také unaveně se sesunu na menší křesílko na terase a vzdám jakoukoli naději na návrat. Na vteřinku zavřu oči a až načerpám trochu energie, vyrazím na jih - tam by podle mých dosavadních předpokladů mohlo být Oslo.

—

„Haló Maëlys, probuď se?“ cloumá se mnou někdo.

„Jsi v pořádku?“ strachuje se dále osoba nade mnou.

„Hmm...“ zaprotestuji.

„Otevři oči,“ pobídne mě mužský hlas, který až v tento moment rozpoznám.

„Gustave... co- co tu děláš?“ vytřeštím oči, ale nejsem schopná pohybu.

„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe,“ založí ruce na prsou.

„Jela jsem na běžky a chtěla jsem si tu chvíli oddechnout, na čerstvém vzduchu,“ usměji se na něj, ale on vzniklou situaci tak optimisticky nebere.

„Zbláznila ses, vždyť tu můžeš umrznout,“ mírně zvýší hlas, „tady je v březnu ještě krutá zima a ne jak ten váš mrazíček v tom vašem l'Hexagone.“

Jeho francouzské výslovnosti se nelze než smát, proto vybuchnu smíchy.

„l'Hexagone,“ opakuju po něm mezi nádechy.

Zaregistruju pár norských nadávek, které mě Nina učila, údajně abych rozuměla mladých v místních klubech a líp tak zapadla, a odrazy hůlek.

„Heej,“ křičím na něho, „nenechávej mě tady!“

Nebudu lhát, už je mi celkem zima. Necítím prsty ani na rukách ani na nohách a když se pokusím vstát, abych se za ním rozeběhla, sesunu se k zemi, neboť mě neudrží ani vlastní nohy. Co to se mnou je? Neovládám své vlastní tělo jak moc je promrzlé. Na tvářích cítím vlhké slzy.

„Gustave, prosím,“ skoro už zašeptám mezi vzlyky.

—

Probudím se v měkké posteli, zabalená do tří teplých huňatých dek. Venku je šero a já přemýšlím, jak jsem se zde ocitla, a kde to vůbec je to zde. Zvednu se z postele, na sobě mám tričko s logem nějaké místní vysoké školy a černé tepláky, které si během chůze musím v pase přidržovat, aby neskončili na zemi a já tak nezůstala, jak mě pán Bůh stvořil. Z vedlejší místnosti slyším hrát písničky a tak mé kroky směřují tam. U menšího stolu sedí Gustav a čte knihu. Až teď se mi všechno vybaví.

Jakmile si mě všimne přesměruje svou pozornost mým směrem: „Aaa princeznička už nám vstává. Akorát jsem chtěl jít zkontrolovat, jestli vůbec dýcháš.“

„Promiň... že ti přidělávám starosti a mockrát děkuji za záchranu,“ trochu se zakoktám.

„Vyberu si to jindy. Nebolí tě něco?“ ledabyle mávne rukou a pobídne mě, abych si přisedla.

„Jenom trochu hlava,“ promnu si spánky.

„Jo, to bude asi moje chyba. Omylem jsem ti do ní drcl, když jsem tě nesl do schodů,“ poškrábe se na zátylku.

Aha, takže nakonec mě ještě zmrzačí on.

„Chceš radši ještě zavést do nemocnice?“ ptá se ustaraně.

„Ne, to bude dobré. Není to zas tak hrozné,“ pokusím se o úsměv.

Na to neodpoví. Přinese mi teplý čaj a prášek od bolesti hlavy, za což mu poděkuji.

„Kde ses tam vzal? Sturla ti řekl, ať mě jdeš hledat?“ napadne mě.

„To určitě,“ ušklýbne se, pravděpodobně nad představou, že by mě šel opravdu cíleně hledat, „spíš si tama dám občas okruh. Nikdo tu trasu nezná a tak tam nejezdí moc lidí. Prakticky žádní. Jenom nějaká turistka tam dneska bloudila.“

Na jeho poznámku věnovanou mé maličkosti nereaguju - možná mě jen trochu zrudly tváře - a radši se dál vyptávám na jeho oblibu této trasy: „Tama vážně jezdíš? Tou džunglí? Já už jsem viděla všechny svaté.“

„Jo, je to delší, ale o to dobrodružnější cesta,“ zvedne koutek do poloúsměvu.

„Jak daleko jsem byla od civilizace?“ nedá mě to.

„Asi pět minut pořád rovně,“ začne vysvětlovat s učitelským pohledem - čili on všechno ví, všechno zná, „po jediné cestě, co tam byla,“ nezapomene zdůraznit, „bys vyjela na okraji Holmenkollenu.“

„Bože, já jsem blbá,“ poznamenám spíš pro sebe.

„To je dobrý, to se labilnějším stává,“ poplácá mě po rameni a přidá k tomu ten svůj samolibý úsměv.

Starý Gustav je opět na scéně. Ten drzý, oprsklý maník, kterému patří celý svět. A já už jsem si myslela, že už se změnil a mohli bychom spolu aspoň normálně mluvit.

„Tichučko Lagi ju?“ uzemním ho jeho nejmilejší přezdívkou, kterou jsme mu vymysleli ještě v juniorech. Vždycky ho tím dokážu naštvat do běla a dnes tomu není jinak.

„Odvezeš mě domů?“ zeptám se s nadějí, že se v něm třeba objeví zpátky ten hodný Gustav.

„Vážně můžu? Až domů?“ zajásá.

„Blbečku,“ protočím očima.

On se ještě dalších pět minut uculuje nad vlastní rádoby vtipnou poznámkou. Během té doby se stihnu převléct do vlastního oblečení a vydat se pryč sama, ačkoliv vůbec nevím, kde vlastně jsem - trochu déjà vu nezdá se vám?

„Aspoň ty běžky pak dovez,“ křiknu na něj ještě ode dveří odhodlaná jít čelit nástrahám večerního Osla.

„Šmarja počkej, hodím tě k našim - domů, ještě se znovu ztratíš a kdo tě zachrání, když já nebudu poblíž,“ stále s koutky od ucha k uchu se rozběhne pro klíče od auta.

Nafoukanec, pomyslím si.

Nijak však neprotestuju a radši už nic neříkám, jinak by si to mohl ještě rozmyslet a opravdu v tomto stavu asi nechci bloudit po městě, které neznám ani za světla.

~

Velice mě potěšily reakce na minulou kapitolu. Opravdu jsem nic takového nečekala a ještě jednou bych chtěla všem, co se mnou téma probírali, poděkovat!☺️💗

AKS🌌