Předurčeni

9.

Maëlys

Neděle. Poslední den týdne a zároveň poslední den letošní biatlonové sezóny a jak už je zvykem, končí na slavném Holmenkollenu. A jak jsem slíbila, tak jsem také splnila. Zde nesmím chybět.

Sedím spořádaně v horní řadě sektoru B s výhledem na střelnici a cílovou rovinku. Sleduji poslední závod a tedy hromadný závod můžu. Pořádně nasávám místní atmosféru, která je nepopsatelná. Kotel fanoušků přímo vře, vzduchem létají vlajky všech zemí, celá tribuna při poslední střelbě zadrží dech a se sestřeleným terčem svého favorita z plna hrdla zajásá.

„Jee hvězdička Gustav nám bojuje o zlatku,“ ukazuji na norskou kombinézu jedoucí vedle švédské v cílové rovince.

Parta kamarádů - jak Niny, tak Gustava - v čele právě s Ninou se na mě nechápavě, troufnu si říct až dotčeně nebo naštvaně podívají.

„To je Jonas,“ odpoví vážně Nina a zbytek party se radši odvrátí a povzbuzuje svého kamaráda.

„Aha, a kde máš bráchu teda?“ tvářím se stejně nechápavě jako ona.

„Někde v poslední pětce,“ zapřemýšlí, „vždyť měl 8 chyb, hned 5 na první ležce.“

„Aha, tak to nevím, kam jsem koukala,“ nervózně se usměji, „no ale velký globus je jeho ne?“ dodám.

„Co? Ne,“ zavrtí hlavou Nina.

„Já jsem myslela, že pan dokonalý ve svěťáku vyhrává, co může,“ divím se.

„Po tom, co se stalo před lety, jsme rádi, že vůbec na ty běžky ještě stoupl,“ odsekne Nina.

„Aha, to jsem nevěděla. Promiň,“ sklopím uši a radši už potichu sleduji dojezd závodníků.

Tahle informace mě opravdu překvapila. Biatlon jsem nesledovala už několik let a opravdu jsem nevěděla, že se mu něco stalo. Žila jsem v tom, že Gustavovi se daří jako v juniorech, vyhrává všechny závody a je to prostě nejlepší biatlonista, proto mě ani na vteřinu nenapadlo sledovat někoho jiného než prvního biatlonistu, kterého uvidím v norské kombinéze.

Zajímalo by mě, co se mu stalo. Pokusím se o tom zjistit něco na internetu, ale nikde ani čárka.

Vrtá mi to hlavou ještě při závěrečném ceremoniálu, kdy mě Nina táhne do nějaké VIP zóny ve středu stadionu, údajně abychom měli lepší výhled.

„Jau,“ zaúpím, když mě do hlavy trefí dveře.

„Promiň, neviděl jsem tě. Nestalo se ti nic?“ zajímá se viník nehody.

„Myslím že ne,“ prohmatám si čelo, „i já se omlouvám, zamyslela jsem se.“

„Nad čím taková kráska může přemýšlet,“ pokračuje stále bezejmenný, pohledný kluk a pohladí mě po čele.

„A koho že to zajímá?“

„Já nezdvořák. Jsem Jonas Gaar,“ přesune svou pravici z mého čelo do pozdravu.

„Těší mě, já jsem...“ nepředstavím se mu, neboť v tlampači se po stadionu rozezní jeho jméno a on se s omluvou rozběhne pro svoji cenu - velký křišťálový glóbus.

„Přijď v 10 na párty. Hotel Scandic.
To už nebudou hlídat. Protáhnu tě tam,“ křikne ještě, než se vzdalí úplně.

Jonas Gaar. To jméno mi absolutně nic neříká. Za juniory se mnou rozhodně nejezdil. Musí být tedy starší. Jak ale následně začnu pátrat a uspokojím své zjišťovací schopnosti - čtěte zeptám se Niny - je pouze o rok starší než já a v juniorech nevynikal, protože profesionální biatlonové závody začal jezdit až před 3 lety. Prvně za B tým, pak rovnou za elitní áčko.