Předurčeni

5.

Maëlys

Bezmocně ležím na posteli s pohledem upřeným na jednu rýhu na stropě. Všechno se to vrací. Všechny ty vzpomínky, pocity. Ačkoliv jsem věřila, že už jsem se z toho dostala, všechno na mě znova dolehlo. Tohle město na mě dolehlo. Dusí mě ve svém mohutném sevření, z něhož nejde uniknout. Nevím, kam prchat. Opustila mě radost a optimismus. Přijdu si na tomto světě sama. Nikde mě už nic nečeká.

Až pevný, avšak něžný, mužský hlas mého nejbližšího mě vysvobodí z mých temných myšlenek a donutí mě k zanedbatelně krátké cestě do auta. Jedeme, netuším kam. Směr vím, cíl cesty ne. Oba dva mlčíme, jen rádio neutichá a píseň od Zaz vytváří zajímavou kulisu pro tento okamžik. Já se na slova nezmůžu a tátovi promlouvají jen oči, které jsou v podvečerním šeru osvíceny do protisměru projíždějícími vozidly. Starost, trápení, ale že by i náznak naděje zajiskřil v jeho očích? Nejsem si jistá, proto je nepřestávám zarytě hypnotizovat.

Motor se vypne až před mou oblíbenou kavárnu v Grenoblu, což mě docela zarazí. Podle mého momentálního vnímání času jsem myslela, že jsme jeli nanejvýš pět minut a ne třicet pět. Vůbec si neuvědomuji, že bychom projížděli serpentýnami nad tímto majestátným městem, při jejichž průjezdu mi už od mala bývá zle od žaludku.

Než si stačím vůbec uvědomit, jak jsme se sem dostali, táta už bere za kliku a hbitě vyskakuje ven, načež hlasitě zaupím. Při představě, že mám opustit pro mě aktuálně bezpečné zázemí našeho auta a jít v tomto stavu mezi lidi, mi začne až nezdravě rychle bít srdce. Mých rozpaků si všimne i můj dnešní řidič a zkratkovitě řekne: „Seď. Donesu.“

Úsměvem mu poděkuju a ujistím se, zda ví, jakou kávu mi má vzít: „Velké cappuccino...“

„...Bez skořice, s kakaem,“ dokončí ihned mou větu a já věřím, že mi jako vždy
nebude vnucovat své oblíbené ristretto, „vždyť tě znám,“ dodá ještě s jedním koutek v úsměvu a už mizí v útrobách moderní budovy.

Za pár minut mi podá keramický hrnek, několika násobně větší než ten jeho. Více se zavrtám do sedačky a díky teplé tekutině, jejíž doušky mnou prochází jako živá voda, začínám postupně vnímat okolní svět.

„Děkuju, že jsi mě sem vzal,“ věnuji pohled svému tátovi.

„Nemáš vůbec zač, zlatíčko,“ pohladí mě po tváři a záhy mě zaskočí svými slovy: „Mám pro tebe zprávu a je na tobě, jestli ji přijmeš jako dobrou nebo špatnou.“

„To nezní moc bezpečně,“ špitnu nejistě.

Popravdě se začínám trochu obávat, protože jeho zprávy jsou většinou perličky.

„Co bys říkala na takový měsíc v Norsku?“ vyhrkne radostně.

„Co?!“ vykulím na něj oči, „jako teď? Já nikam nejedu!“

„Počkej. Všechno je domluvené. Volal jsem Sturlovi a bude rád, když se tam ukážeš, dlouho tě neviděl,“ začne svou fázi přemlouvání.

„Jako sama tam mám jet,“ nechápu.

Kladně přikývne.

„Nejedu!“ řeknu rezolutně a abych posílila svá slova, založím si ruce na hrudi.

„Popřemýšlej o tom Maëlys. Vím, že by to pro tebe byla změna a krok do neznáma, ale copak to teď nepotřebuješ? Vystoupit ze své zóny a přemýšlet i nad jinými věcmi než nad smr...“

„Neříkej to,“ zarazím ho rozklepaným hlasem.

„Nechci se dívat, jak se trápíš. Jak tě rozhodí jen vidět její dům. Potřebuješ vypnout. Odjet někam, kde ti ji nebude připomínat každé místo,“ dokončí svá slova.

Mlčky sedím a koukám přímo před sebe. V hlavě mi šrotují snad všechna kolečka.

„Nechci tě do ničeho nutit,“ řekne ještě než převezme z mých rukou hrnek a jde jej vrátit.

Možná má pravdu. Zavítám do nové země, docela daleko od Villard, kde mě nebude pronásledovat minulost, poznám nové lidi, kulturu, budu řešit zcela nové starosti a třeba se odpoutám od mých neposedných myšlenek. Třeba mi to skutečně pomůže. A navíc Norsko je přece ráj běžkařů a Sturla skvělý biatlonista, tak možná, za jeho pomoci, konečně zdokonalím svůj běh. Jestli chci na olympiádu, musím trénovat.

Celou zpáteční cestu si vytvářím seznam pro a proti, a ačkoliv to zní neuvěřitelně, převažují klady. Proto než vystoupíme před naším domem, oznámím tátovi rozhodně: „Tak já teda pojedu.“

Radostí je celý bez sebe, až mě krapet zaráží a kladu si otázku, jestli náhodou není šťastný z toho, že se mě zbaví. Ale tyto myšlenky zaženu pryč.

„Tak to by ses měla začít balit, protože letadlo letí zítra ráno.“

„Ty už jsi koupil i letenky?“ ptám se nevěřícně.

„Věděl jsem, že budeš určitě souhlasit. Je to přece skvělá příležitost,“ pronese hrdě „a kdyby ne, tak bych si udělal výlet já,“ zasměje se.

„V kolik to letí?“

„Kolem osmé,“ prohlásí s naprostým klidem v hlase.

„A to mi říkáš až teď?! Dvanáct hodin před odletem, když tam musím být dvě hodiny předem a cesta na letiště trvá další dvě hodiny? To mám už jenom osm hodin? Vždyť nemám vůbec nic nachystané,“ začnu panikařit a rychlostí světla se ženu do pokoje.

Celou noc nedělám nic jiného, než že se snažím naházet všechny, mně životně důležité věci do kufru a doufat, že váha nepřekročí povolený limit. Největší piplačka je bezesporu s přeléváním šampónů a mýdel do malých lahviček. Po nějakých dvaceti minutách a minimálně půlkou šampónu v umyvadle to vzdám a spoléhám na to, že seveřané tyto věci prodávají také a koupím si to tedy až na místě. Ačkoliv stihnu vše v krásném časovém rozmezí čtyř hodin a chci si dopřát ještě pár hodin spánku, nejsem schopná usnout. Ať už je to adrenalinem nebo obavou, že jsem na něco zapomněla.

Zatím jeho plán vychází, protože na tragédii, co se stala mojí nejlepší kamarádce, jsem v tom spěchu ani nepomyslela.

Budíček kolem třetí ranní sice nebylo to, co bych v běžnou neděli vyhledávala, ale jelikož tohle nebyla neděle jako každá jiná, tak jsem s docela velkým elánem a asi jen dvěma hodinami spánku skutečně v tuto nekřesťanskou hodinu už stála na nohách a překontrolovávala jsem si všechny věci.

Nebudu lhát, těším se jako malé dítě. Jedinou obavu mám z toho, zda tam nebudu všem na obtíž. Přeci jen jsem tam nikdy na tak dlouho dobu nebyla a nechci Sturlovi s Theou přidělávat starosti. Těsně před bezcelní zónou se ve mně misí dva pocity. Nadšení a strach. Na poslední chvíli ještě uvažuji nad tím, jestli si tam radši někde nepronajmout menší chatku, než lézt do života dalším lidem. Nakonec však uvážím, že mé finanční možnosti na to nestačí a holt to tam se mnou budou muset vydržet. Koneckonců oni sami mě pozvali, abych přijela. Teda aspoň táta to tvrdil.

„Žádné rozmýšlení. Padej do letadla! Jsem kvůli tobě přece nevstávala ve tři ráno jen tak pro nic za nic,“ reaguje Manon na můj dumající obličej.

Uposlechnu slova své starší a jistě rozumnější sestry, rozloučím se s ní a už si to hrdě vykračuji za novým dobrodružstvím.